Článek
Předehra k bitvě
V roce 1812 se Napoleon pokusil neúspěšně proniknout do Ruska. Jeho invaze skončila neslavně a císař se musel vrátit s nepořízenou, přičemž mu na cestu svítila hořící Moskva zapálená jejími obyvateli. Důsledky této jeho porážky byly extrémní. V první řadě přišel o jádro své armády. Navíc se stále více zemí opět začalo osmělovat v úvahách o tom, že proti němu opět otevřeně vystoupí. Rakousko vyhlásilo neutralitu, Prusko rovnou deklarovalo, že se obrací proti Napoleonovi.
Napoleon nicméně na jaře 1813 dokázal ve dvou bitvách novou spojeneckou koalici porazit, nejednalo se však o skutečně strategická vítězství. Od začátku června do začátku srpna trvalo křehké příměří, které však válčící strany využily spíše k přeskupení, odpočinku a posílení. Pro nás je však zajímavé to, že se během něj snažil rakouský kancléř Metternich zprostředkovat mírový kongres v Praze.
Příměří skončilo dne 10. srpna 1813 a v tu chvíli se Rakousko připojilo ke Spojencům protinapoleonské koalice. Vrchním velitelem jejích vojsk byl jmenován rakouský polní maršál a český šlechtic, Karel Filip kníže Schwarzenberg. Právě on byl tvůrcem strategie spočívající v tom, že hlavní francouzské síly bude vázat „slezská“ armáda pruského generála Blüchera, který bude ale ustupovat a nenechá se Napoleonem vylákat k boji.
Ostatní spojenecké síly měly mezitím útočit na Francouze z boků, případně dokonce v týlu. Hlavním spojeneckým svazem byla „česká“ armáda polního maršála Schwarzenberga a když Napoleon nebyl schopen donutit k boji generála Blüchera, zkusil to právě na Schwarzenberga.
Do Čech pronikly dva francouzské sbory generálů Vandamma a Poniatowského (označované jako I. a VIII.) Obsazeno bylo několik měst včetně Liberce nebo České Lípy. Poté se v celém středoevropském operačním prostoru odehrálo několik důležitých událostí.
Proti Vandammovi stála jen jediná lehká jízdní divize, která mohla Francouze jen zpomalovat a ustupovat před nimi. Jenomže 23. srpna utrpěli francouzské jednotky postupující na Berlín porážku v bitvě u Grossbeeren a kníže Schwarzenberg se rozhodl pro odvážný postup na Drážďany, které představovaly pro Napoleona důležitý logistický uzel. Drážďany sice Schwarzenberg nedobyl (především díky nerozhodnosti válečné rady, která mu nedovolila okamžitý útok), ale donutil Napoleona k tomu, aby zastavil vlastní postup a stáhl se zpět.
Bitva u Chlumce a Přestanova
Spojence ustupující zpět do Čech pak dostal za úkol pronásledovat generál Vandamme, který se musel stáhnout ze svých již dosažených pozic. Pronásledování se mu ale příliš nedařilo. Následoval totiž ruské jednotky mířící Nakléřovským průsmykem zpět do Čech. Ty se poté opevnily a připravily se na Vandammův útok.
Ten přišel dne 29. srpna 1813 a Francouzi disponovali dvojnásobnou přesilou. Rusové ale vydrželi a postupně je začaly posilovat další spojenecké jednotky mířící od Drážďan do Čech dalšími ústupovými cestami. Francouzi se najednou bránili a když se v jejich týlu objevila navíc část II. pruského sboru generálporučíka Friedricha Kleista, Vandamme věděl, že prohrál. Sám dokonce padl do zajetí. Jeden z rozhodujících útoků provedl hrabě Colloredo-Mansfeld se svým I. rakouským sborem. Jeho jméno stojí za zapamatování.
Spojenecké vítězství mělo strategický význam. Nejen proto, že Napoleonovi znemožnilo postup do Čech a dále na Vídeň, ale i proto, že ztratil na 20 000 mužů.
Bitva u Varvařova
Po Vandammově porážce se situace z konce srpna opakovala jako „přes kopírák“. Prusové ustupovali před hlavním francouzským vojskem a Schwarzenberg opět ohrožoval Drážďany. Do toho byly před Berlínem poraženy další francouzské síly. Frustrovaný Napoleon opět obrátil pozornost k „české“ armádě a rozhodl se vpadnout do Čech, tentokrát osobně. Okolo 10. září 1813 vstoupil na českou půdu a ustanovil svůj štáb na faře v Petrovicích (v těch Petrovicích, podle nichž je dnes pojmenován silniční přechod na hlavním tahu do Drážďan).
V době mezi 10. a 18. zářím sám Napoleon velel silám, které se občas v menších šarvátkách střetli se spojeneckými jednotkami. Francouzi to opět zkoušeli přes Nakléřovský průsmyk, ten jim ale přehradil I. rakouský sbor hraběte Colloredo-Mansfelda a také počasí. Deště a bláto na cestách úročníkům situace ještě více komplikovaly. Právě u Varvažova se uskutečnil hlavní střet této fáze. I málo početné síly byly schopné využít terénu a zablokovat celý průsmyk.
Napoleon začal chápat, že tudy cesta nevede. Stejně tak se díky tomu staly neudržitelnými i Drážďany. Napoleon se stáhl až k Lipsku, kde se na podzim uskutečnila „bitva národů“, která předznamenala jeho konec. Bez střetů v místech jako je Chlumec, Přestanov nebo Varvařov by ale Lipsko nemohlo dopadnout tak, jak dopadlo.
