Článek
Emil Hácha a vznik Protektorátu
Vznik Protektorátu Čechy a Morava po 15. březnu 1939 samozřejmě způsobil zásadní otřesy v celé společnosti a v každé oblasti lidského konání. Česká politika jako taková samozřejmě skončila, přesto ale lidé z okolí prezidenta Emila Háchy přemýšleli, jak zachránit alespoň něco z české politické nezávislosti.
Hned v prvních hodinách po vzniku Protektorátu se proto začala rodit myšlenka na vznik jediné národní politické strany, která by sdružovala de-facto všechny politické směry kromě těch extremistických. Motivací k tomuto kroku bylo několik dílčích bodů:
- Posílení pozice Emila Háchy, a to jak v Protektorátu, tak při jednání s německou okupační mocí
- posílení národního cítění a národní identity
- vyšachování otevřeně profašistických skupin a znemožnění jejich snah o převzetí „moci“ (samozřejmě v podřízenosti okupační správě)
Hlavními architekty této koncepce jediné vše zastřešující politické strany byl přednosta prezidentské kanceláře Jiří Havelka a politický referent prezidentské kanceláře Josef Kliment. Celé politické hnutí bylo od začátku vytvářeno tak, aby budovalo dojem totalitního systému. Členy se nicméně měli stát demokratičtí politici, kterým mělo poskytovat určité krytí.
Znak Národního souručenství
Z ušlechtilé myšlenky nástrojem kolaborace
Tato myšlenka se nicméně ukázala být velmi naivní a budoucnost organizace tak do jisté míry kopírovala osud samotného Emila Háchy. Ten se také zpočátku snažil v mezích možného manévrovat a uchovat alespoň zbytky autonomie, postupem času ale tváří v tvář absolutní a brutální okupační moci rezignoval a stal se poslušným vykonavatelem kolaborantské politiky, kterou po něm Němci požadovali.
Není však účelem tohoto textu hodnotit osobnost Emila Háchy, neboť situace, ve které se ocitl, navíc coby starý a nemocný člověk, se skutečně jeví jako naprosto bezvýchodná. Vraťme se ale k Národnímu souručenství, tedy hnutí, jehož jméno mělo být původně Národní a sociální pospolitost, avšak Hácha rozhodl o jménu Národní souručenství.
Národní souručenství mělo podle původních představ do jisté míry nahradit Háchou rozpuštěný parlament. Mělo tak strukturu výborů, která většinou kopírovala ty parlamentní. Současně ale ve vedení (vůdcem Národního souručenství, německy Nationale Gemeinschaft, byl sám Emil Hácha) nezasedly bývalé politické špičky, spíše šlo o osoby z různých společenských vrstev tak, aby bylo posíleno vědomí národní pospolitosti. Národní souručenství si mimo jiné nárokovalo kontrolu nad veškerým tiskem.
Jenomže hned od počátku celý původní koncept narážel na neúprosnou realitu. Národní souručenství muselo logicky fungovat „na obě strany“, muselo být tedy vstřícné i k okupantům. Je zřejmé, že se velmi těžko hledá hranice mezi „částečnou loajalitou“ udržovanou kvůli udržení samotné existence a aktivní kolaborací. Do Národního souručenství tak měli zakázáno vstupovat Židé (kromě toho nesměly být členkami ani ženy), vstoupit mohli naopak pouze árijci a strana oficiálně deklarovala příklon k NSDAP apod.
S tím, jak rostla moc kolaborantských novinářů jako byli Vladimír Krychtálek nebo Jaroslav Křemen, případně lidí jako byl Emanuel Moravec, ocitlo se Národní souručenství pod jejich stále větší palbou kritiky a současně upadlo i v nemilost okupačních úřadů. Národní souručenství bylo proto postupně zbaveno politického rozměru a stalo se pouhou propagační organizací okupačních úřadů.
