Článek
Skutečnost, fikce a něco mezi tím
Úplně na začátek je třeba říct, že názor o sovětské ochotě pomoci Československu v době mnichovské krize se dnes neobjevuje ani zdaleka poprvé. Podle něj byl Sovětský svaz připravený, ale k přesunu Rudé armády do Československa nedošlo proto, že Polsko jej znemožnilo. Jedná se o dokonalý příklad toho, jak je některým skutečným faktům dán jiný kontext a skutečná historie je otočena do polohy, která vyhovuje tomu, kdo tuto „teorii“ hlásá.
Co je skutečné?
Onen příběh o ochotném Sovětském svazu a zlém Polsku, které mu znemožnilo pomoci Československu, má několik reálných stavebních kamenů. V první řadě je třeba říct, že Sovětský svaz si jistě uvědomoval, že mu střet s hitlerovským Německem hrozí i to, že totalitní ideologie obou zemí jsou vzájemně dlouhodobě nekompatibilní.
Stejně tak je pravda, že existovala spojenecká smlouva mezi Československem a Sovětským svazem z roku 1935. A do třetice všeho dobrého, Polsko skutečně deklarovalo, že přechod sovětských sil přes jeho území nepřichází v úvahu. Jenže zde přichází kámen úrazu. Tato fakta v žádném případě neimplikují skutečnou sovětskou ochotu pomoci. Navíc jsou zde i fakta jiná, která celý obraz situace dosti významně upravují.
Co příznivci teorie o sovětské pomoci rádi vynechávají
Je třeba zdůraznit a podtrhnout, že zmíněná smlouva z roku 1935 neříkala, že v případě československého ohrožení mu půjde Sovětský svaz automaticky na pomoc. Součástí smlouvy byla totiž klíčová podmínka: Sovětský svaz se zapojí poté, co to udělá Francie. A jak dobře víme, Francie to neudělala. Sověti proto neměli naprosto žádnou povinnost jít bojovat za Československo. Pokud někdo tvrdí, že to udělat chtěli, automaticky říká, že to chtěli udělat dobrovolně a bez ohledu na smlouvy. To sice zní ještě lépe, jenomže to není pravda…
Edvard Beneš a československá vláda se vedení Sovětského svazu samozřejmě opakovaně dotazovali na možnost a formu sovětské pomoci a před Mnichovem se jim nedostalo žádné konkrétní odpovědi. Archivy ukazují, že příslib pomoci dostalo Československo až 3. října, tedy v době, kdy už bylo rozhodnuto a bylo jasné, že bojovat se nebude. Československá armáda už opouštěla pozice v pohraničí a československá vláda oficiálně diktát přijala. Je tedy zřejmé, že v této chvíli už šlo o plané gesto, které nebylo a ani nemohlo být myšleno vážně. Naopak, Sověti radili Edvardu Benešovi, aby se obrátil na Společnost národů.
Když už jsme u toho, Sovětský svaz v době sudetské krize nečinil naprosto žádné reálné přípravy na přesun armády do Československa a už vůbec nemobilizoval. To je mimochodem rozdíl od Francie, která v září 1938 alespoň částečně mobilizovala a povolala do zbraně asi milion mužů. I z toho je patrné, že sovětská pomoc v době krize nebyla reálně na stole.
Samozřejmě, že sovětské velení zvažovalo všechny možnosti a některé základní plány připraveno mělo. To jistě platí i o Francii nebo Británii. Neznamená to ale, že šlo o reálné přípravy. To, že Sovětský svaz neměl problém dokonce ani se spojenectvím s Německem se ukázalo potom v roce 1939 v podobě paktu Molotov-Ribbentrop, což sice nemá přímou souvislost s československou krizí v předchozím roce, dokazuje to ale, že ani vědomí ideologických rozdílů mezi oběma zrůdnými režimy není žádný relevantní argument do debaty o tom, zda Sověti chtěli Československu proti Německu automaticky pomáhat.
Zdroje informací:
Lukeš. I. Československo mezi Stalinem a Hitlerem. Benešova cesta k Mnichovu
