Článek
Hrůzné divadlo na Staroměstském náměstí
Když v neděli 8. listopadu 1620 podlehla na Bílé hoře stavovská vojska těm císařským, osud povstání se naplnil. Jeho vůdci potom skončili ve vězení a čekali na finální verdikt. Císař Ferdinand II. s jejich naplánovanou popravou váhal, avšak jeho poradci jej přesvědčili o tom, že je potřeba vydat symbolické varování každému, kdo by se chtěl protivit jeho moci a majestátu.
Ráno 21. června bylo proto Staroměstské náměstí a jeho četní návštěvníci svědky exemplární exekuce 27 vůdců stavovského povstání. Jednalo se o tři pány (zavedené označení „poprava 27 pánů“ je tak poněkud nepřesná), sedm rytířů a 17 měšťanů včetně tak notoricky známých jmen jako byl Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, Ján Jesenský nebo Jáchym Ondřej Šlik.
Samotná poprava byla nesmírně brutální, přesně v duchu snahy o exemplární potrestání vůdců vzpoury. První odsouzený, Mikuláš Diviš, dostal jako jediný milost a odešel s „mírným trestem“ hodinového přibití za jazyk k šibeničnímu trámu. Potom se ale začal kat Jan Mydlář skutečně činit.
Většina odsouzených byla sťata mečem, tři členové Jednoty bratrské však byli oběšeni, neboť se jednalo o smrt potupnou. Některým popraveným byla též useknuta ruka a nejhůře dopadl Jan Jesenský. Tomu byl nejprve vyříznut jazyk a po useknutí hlavy bylo jeho tělo rozčtvrceno a jednotlivé části napíchnuty na kůly na hlavních pražských ulicích.
Nyní se však dostáváme k největší záhadě, která tuto významnou událost našich dějin stále obestírá. Týká se jedenácti hlav popravených.
Popravení mají na Staroměstském náměstí své kříže. Místo, kde leží hlavy jedenácti z nich je však dodnes tajemstvím
Hlavy vystavené pro výstrahu
Hlavy deseti popravených šlechtického stavu a k tomu ještě hlavy měšťanů Jána Jesenia a Jiřího Hauenšilda z Fürstenfeldu měly být pro výstrahu vystaveny na Staroměstské mostecké věži hledíce jak ve směru do dnešní Karlovy ulice, tak k Novému městu. Aby je ptáci neodnesli, byly tam vystaveny v drátěných koších po dobu celých deseti let.
Zpočátku to byla pro Pražany a návštěvníky města jistě senzace a atrakce, s postupem času se ale na hlavy už díval asi jen málokdo. Každý měl svých starostí dost a všude kolem zuřila válka. Jisté „zpestření“ přinesla snad jen bouře z března 1622, která dvě hlavy shodila dolů. Vzrušení bylo ale jen chvilkové. Hlavy se na věž rychle vrátily. Až v květnu se počet hlav na věži snížil. Císař totiž povolil sejmutí a pohřeb hlavy Jáchyma Ondřeje Šlika v kostele sv. Salvátora na Starém Městě pražském. Zbývajících 11 hlav ale zůstalo na svém místě mnohem déle.
Protestanté získávají Prahu a sundávají hlavy
V listopadu 1631, jedenáct let po bitvě na Bílé hoře, se k Praze přiblížila protestantská vojska saského maršála Jana Jiřího z Arnimu. Praha se Sasům vydala bez boje a do metropole se mohla vrátit řada pobělohorských emigrantů. Dne 20. listopadu 1631 byly lebky ze Staroměstské věže sundány a v Týnském chrámu slavnostně pohřbeny.
Nikdo ale nemohl tušit, jakým směrem se válka vyvine a zda Prahu opět neovládnou katolíci. Samotný akt uložení hlav byl proto proveden tajně. Nikdo kromě několika málo zasvěcených nevěděl, kde se lebky nachází. A toto platí až do dnešních dnů. Vyvolení, kteří pohřeb prováděli, odvedli zjevně velice dobrou práci. Když Prahu opět získal pro císaře Albrecht z Valdštejna, lebky již nikdo nenašel. Ti, kteří o místě jejich odpočinku věděli, odešli s ostatními protestanty a nikdo jiný neměl ponětí, kde mohou být.
Kde leží lebky?
Postupem času vykrystalizovala tři místa, na která se soustředila pozornost badatelů v posledních čtyřech staletích. Především zpočátku bylo zmiňováno Karolinum, to je ale jako místo pohřbu extrémně nepravděpodobné. Nešlo totiž o posvěcenou půdu. Nelze jej ale úplně vyloučit, neboť jej zmínil protestantský kněz Matěj Krocinovský, když ho Valdštejnova vojska chytila a mučila.
Druhým možným místem je kostel sv. Salvátora, kde je i hlava Šlikova a jsou zde i těla popravených Rüppela a Hauenschilda. Existoval pak ještě jeden důvod, proč pátrat právě tady. V 19. století se našel v archivu Národního muzea ručně psaný vzkaz tohoto znění:
„…jistým osobám svěřeny byly k tomu cíli, aby pohřbeny byly v místě takovém, jakéhož by se žádný z nepřátel dověděti nemohl, N. B. (nota bene, tedy nepřehlédni) v pavlanu pod věží“
Slova „v pavlanu pod věží“ byla interpretována jako „u Paulánů pod věží“, což by odpovídalo právě paulánskému kostelu sv. Salvátora. Ani tady se ale nic nenašlo, a to ani při velkých rekonstrukcích v letech 1863 a 1911. Moderní geofyzikální průzkum pouze v jednom zasypaném prostoru objevil jistou anomálii, kterou by mohla být hrobka. Odkrytí tohoto prostoru by však bylo velice náročné a nákladné a dokud nejsou pádnější důkazy, zůstane skryt.
Co když ale věta „v pavlánu pod věží“ znamená něco úplně jiného? Co když jsou lebky umístěny přímo v Týnském chrámu, resp. někde na ochozu nebo římsách jeho věží? Jako pavlán se dříve označovala z okna vysunutá plošina. Proč se tam tedy dosud nikdo nepodíval? Odpověď zní: proto, že to katolická církev nechce dovolit. Podle vyjádření jejích zástupců nestojí církev o žádné hony za senzacemi a žádný průzkum proto povolovat nebude…
