Článek
Hrdinové a zrádci
Žádná společnost není homogenní a stejně jako se v těžkých dobách najdou hrdinové ochotní pro dobro celku riskovat život, objeví se logicky i ti, kdo hledí především na svůj osobní prospěch. Česká společnost nebyla a není jiná. Doba protektorátu to ukázala více než jasně. Na jedné straně stáli stateční odbojáři, na straně druhé kolaboranti a konfidenti okupační moci. O těch prvních se po právu hodně píše. O těch druhých už méně. A přitom je znalost jejich příběhů stejně tak důležitá.
Nejznámějším kolaborantem je samozřejmě „český Vidkun Quisling“, tedy Emanuel Moravec. Jeho cesta od legionáře a člena čestné stráže u Masarykovy rakve po loutku okupační moci a hlásnou troubu nacistické ideologie je však dostatečně dobře známá. Dnes se podíváme na některé další, kteří nejsou tak známí, jejich konání ale bylo stejně tak odporné.
Felix de la Cámara
Felix Cammra se narodil v Kutné Hoře do rodiny vysokého rakouského úředníka, za první světové války byl nasazen na východní frontě a vysloužil si řadu vyznamenání. Po rozpadu Rakouska-Uherska nějakou dobu setrvával v československé armádě jako aktivní důstojník. Sám tvrdil, že je příbuzným španělského šlechtického rodu a nechal si dokonce v tomto smyslu změnit jméno.
Felix de la Cámara byl kolaborantem z přesvědčení.
Felix de la Cámara tíhnul od mládí k umění, v němž dosahoval střídavých úspěchů. Především ale již od dvacátých let publikoval texty plné antisemitismu, k němuž se aktivně hlásil, a razil teorie o „židovském spiknutí“. Ve třicátých letech podporoval fašistický režim Francisca Franca ve Španělsku, stal se členem české fašistické organizace Vlajka a spolupracoval i s nacistickými organizacemi jako SA.
Po vzniku protektorátu začal okamžitě otevřenou spolupráci s nacistickými orgány a v roce 1944 byl zakládajícím členem České ligy proti bolševismu. Jakožto veřejně známou postavu kolaborace jej v době Pražského povstání podle všeho našly Revoluční gardy a na ulici Felixe de la Cámaru její příslušníci upálili. Felix de la Cámara je jednoznačně příkladem člověka, který se ke kolaboraci rozhodl z přesvědčení.
Karel Lažnovský
Karel Lažnovský se narodil do velmi chudé dělnické rodiny, tedy do prostředí, které mělo blízko k myšlenkám socialismu. Stejně tak ale bylo podstatné, že ačkoliv vystudoval obchodní akademii, jediné zaměstnání, které našel, bylo místo pomocného dělníka. Lépe se mu nevedlo ani v Paříži, kam odešel a kde mohl pracovat jen jako myč nádobí. Pod dojmem těchto zkušeností a posléze i hospodářské krize se stal komunistou a publikoval v Rudém právu. Postupně ale stále častěji sklouzával k radikálnímu nacionalismu.
Karel Lažnovský, jeden z nejhorších kolaborantů mezi českými novináři.
V protektorátu otevřeně opěvoval Hitlerův režim a nacistickou ideologii. Jako takového si jej nacisté vybrali jako jednoho ze „svých lidí“ v protektorátu. Díky tomu dosáhl postavení, které by ve svobodném světě a pouze svými schopnostmi nikdy nedosáhl. Ve skutečnosti jej ale právě tento fakt poslal také na onen svět. Lažnovský byl totiž součástí delegace novinářů, která si vymohla setkání s tehdejším premiérem Aloisem Eliášem. Ten ale žádným kolaborantem nebyl a dobře si uvědomoval, s kým má tu čest. Ve spolupráci s lékaři a dalšími komplici otrávili chlebíčky podávané na recepci a Karel Lažnovský byl jejich obětí. Toužil po slávě a vlastně jí ze svého pokřiveného pohledu na světa asi i získal, kytici mu na pohřeb totiž poslal i Reinhard Heydrich. Karel Lažnovský byl kolaborantem napůl z přesvědčení a napůl ze zištných důvodů.
Alois Kříž
Také Alois Kříž se narodil do chudých poměrů, politicky se ale v mládí nikterak neprojevoval. Kvůli neutěšeným majetkovým poměrům jeho rodiny, které byly dány především zraněním Křížova otce z první světové války, nemohl dostudovat práva. Chvíli dělal úředníka, posléze začal působit jako redaktor v Národních novinách a Poledních listech. Zlom v jeho životě i kariéře nastal v roce 1941. V červenci totiž nastoupil jako politický referent v protektorátním Rozhlase Čechy – Morava. Alois Kříž dobře věděl, co se od něj očekává a politické zadání naplňoval zcela dokonale.
Nejen, že připravoval reportáže, ale také pronášel projevy ve prospěch nacistického Německa a „Nového světového řádu“. Jiné projevy měly zase antisemitskou náplň. V květnu 1945 si proto i pro něj přišli přímo k budově rozhlasu povstalci. Kříže čekal lynč, který sice přežil, ale ocitl se v cele a následně i před soudem. Za kolaboraci byl odsouzen k trestu smrti, který byl vykonán v březnu 1947. V jeho případě byla hlavní motivace asi zištná a v kolaboraci viděl především šanci na profesní a společenský vzestup.
Tito tři kolaboranti jsou samozřejmě jen malým vzorkem celé velké skupiny, která neváhala a veškeré ideály první republiky i tu nejzákladnější lidskou morálku zahodit za hlavu. Nelze si dělat iluze a myslet si, že by tomu v dnešní době bylo jinak.
