Článek
Znáte jméno Loly Linhartové?
Pro protirakouský odboj bylo nesmírně důležité, aby jeho zahraniční část měla spojení s tou domácí. To zajišťovali kurýři a ke kontaktu s nimi docházelo nejčastěji ve Švýcarsku. Hranice překračoval v první fázi války i Edvard Beneš, který ovšem 1. září 1915 odešel za hranice stejně jako Tomáš Garrigue Masaryk a další významné osobnosti.
Beneš spolu s Masarykem poté potřebovali vyslat do Čech dalšího kurýra. Volba padla tentokrát na kurýrku. Aloisie „Lola“ Linhartová měla tajné informace od Tomáše Garrigue Masaryka předat v Praze jistému Bohumilu Marešovi. Tomu měla předat zprávu, kterou on měl dále posunout na redaktory deníku Čas Cyrila Duška a Jana Hájka. Pokud by se mu to nepovedlo, měl se vydat do sídla Sociální demokracie za Františkem Soukupem.
Tragická chyba pana Mareše a následné zatýkání
Lola Linhartová se zprávu jako takovou naučila nazpaměť a to jediné, co musela skutečně propašovat, byla šifra prokazující, že je skutečně poslem od Masaryka a jeho lidí v zahraničí. Tu si schovala do jednoho z několika desítek knoflíků na svých šatech a bezpečně přejela do Čech. Linhartová Mareše našla a zprávu mu předala. Bohumil Mareš ale zmíněné novináře nebyl schopen kontaktovat, a proto se vydal do Lidového domu, sídla Sociální demokracie.
Tam ale Františka Soukupa nenašel. V takové chvíli je potřeba, aby se konspirátor dokázal správně rozhodnout sám za sebe. Bohumil Mareš se rozhodl nejhůře, jak mohl. Začal totiž o důvodu své návštěvy vyprávět prakticky každému, koho na chodbách Lidového domu potkal. Bohumír Šmeral, nejvýše postavený sociální demokrat v budově, poměrně logicky usoudil, že takhle se může chovat jen provokatér. Stejné podezření pojal následně i František Soukup.
A co udělá někdo, kdo je přesvědčený, že jde o provokaci? Aby se chránil, nahlásí ji. A přesně to Soukup se Šmeralem udělali. Rakouská policie mohla jen stěží uvěřit svému štěstí. Okamžitě zatkla Bohumila Mareše, Lolu Linhartovou, ale také Alici Masarykovou, dceru budoucího prezidenta a Hanu Benešovou, budoucí první dámu.
Podobně potom končily i manželky dalších odbojářů. Jiné zase přejímaly jejich roli a stávaly se živitelkami rodin v době, kdy jejich muži seděli v rakouském vězení. Pro obě skupiny žen se situace zlepšila až s amnestií císaře Karla v roce 1917.
Je proto na místě vyjádřit uznání i ženám, které sice stály spíše v pozadí, jejich role ale nebyla o nic méně důležitá a úctyhodná.