Článek
Československo a druhá světová válka
Osud Československa v letech 1938 – 1945 vnímáme dnes víceméně lineárně a přímočaře. Začalo to Mnichovskou dohodou, pokračovalo okupací, odtržením Slovenska a začátkem druhé světové války. Na jejím konci bylo Německo poraženo, okupace skončila a Československo bylo obnoveno. Jak jinak by to mělo dopadnout, že?
Ve skutečnosti to ale takhle snadné vůbec nebylo. Rozbití Československa nebylo vojenskou porážkou, šlo o mezinárodně uznaný politický akt. Na rozdíl od Polska, Belgie či Nizozemska nebylo Československo po vypuknutí války považováno za okupovaný stát, ale za politický problém, který byl již vyřešen a není třeba se k němu vracet.
A právě z tohoto pohledu byl politický odboj tak významný. Přesto se ale pozornost zpravidla soustředí na hrdinské činy pilotů, parašutistů, pěšáků nebo odbojářů. Je to pochopitelné, ozbrojený odpor totiž nabízí v dostatečné míře drama a v neposlední řadě srozumitelnost či přímočarost.
Z pohledu československých představitelů, kteří odešli do exilu, nebyla ale cílem pouze porážka nacistického Německa. Bylo především třeba znovu přesvědčit svět, že Československo má právo na existenci a že jeho zánik nebyl nikdy legitimní.
Role Edvarda Beneše
Ústřední postavou tohoto zápasu se stal bývalý prezident Edvard Beneš. Ani jeho role nebyla samozřejmá, část exilu mu vyčítala Mnichov, jiní pochybovali o jeho schopnostech. Přesto to byl právě Beneš, který byl jako jediný schopen systematicky a hlavně efektivně prosazovat tezi, že Mnichovská dohoda je od samého počátku neplatná, a že Československo jako stát nikdy právně nezaniklo.
Edvard Beneš dělal to, co uměl nejlépe, pustil se do mravenčí práce ne nepodobné té, která umožnila v roce 1918 mezinárodní uznání Československa. Memoranda, osobní jednání, tlak na spojence a postupné budování exilových institucí. To vše v prostředí, kde spojenci řešili vlastní přežití a často volili pragmatická řešení.
Ani Velká Británie nebyla od počátku ochotna považovat československý exil za plnohodnotného partnera. Teprve postupně, až s vývojem války a pod tlakem okolností, došlo k uznání exilové vlády. Ale ani s rostoucím mezinárodním uznáním nebylo jasné, v jakých hranicích by se Československo mělo vlastně obnovit. Status Sudet a obecně poválečné uspořádání střední Evropy bylo předmětem tvrdých jednání.
I postupný obrat Beneše směrem k Sovětskému svazu byl tak v tomto kontextu spíše strategickou než ideologickou volbou. Exil se musel přizpůsobovat měnící se rovnováze sil, nikoli jí diktovat.
Revize postoje k Mnichovu
Velká Británie neanulovala Mnichovskou dohodu jedním formálním právním aktem, ale postupně změnila její právní výklad tak, že ji označila za od počátku neplatnou, tedy nulitní. Tento obrat byl výsledkem kombinace právních argumentů, politické reality války a cíleného tlaku československého exilu. Právní argumentace spočívala v tom, že smlouva byla uzavřena pod nátlakem, tedy v rozporu s mezinárodním právem. Následně byla navíc porušena agresorem a nemohla tedy zrušit právní kontinuitu československého státu.
Atentát na Reinharda Heydricha je v tomto kontextu symbolickým průnikem vojenského a politického odboje. Šlo o vojenský čin s obrovskými politickými důsledky, který významně přispěl k definitivnímu oduznání Mnichova spojenci.
Je však třeba zopakovat to hlavní: oduznání Mnichova nebylo samozřejmé, šlo o výsledek tvrdé a dlouhodobé politické práce. Hlavní postavou tohoto zápasu byl jednoznačně Edvard Beneš. Bez aktivní snahy současně na politickém a vojenském poli by Československo obnoveno nebylo. Co z toho plyne pro nás? Nelze nikdy čekat na to, že Česku spadnou naše cíle do klína samy. Vždy je třeba si je vybojovat.
