Článek
Obrněný vlak jako československá tradice
Obrněný vlak nebyl pro české vojenské špičky žádnou novinkou. Ve své době šlo o stále používaný vojenský prostředek, a navíc se během první světové války osvědčil československým legiím v Rusku. Šlo totiž o mobilní bojový prostředek schopný kombinovat poměrně velkou palebnou sílu s možností rychlého přesunu, i když jen po kolejích. Tato tradice, spolu s technickým zázemím předválečného i protektorátního průmyslu a rozvinuté železniční dopravy, vytvořila předpoklady pro jejich znovuzrození v chaotických dnech května 1945.
V Praze a jejím okolí se nacházelo vše potřebné, tedy lokomotivy, vagóny, dílny a především lidé, kteří to s železnicí uměli. Zaměstnanci drah, dělníci z továren a technici se aktivně zapojili do povstání a dokázali v řádu hodin přeměnit běžné železniční soupravy v efektivní bojové prostředky.
Povstalecké obrněné vlaky vznikaly zcela improvizovaně. Základem byla vždy lokomotiva a několik nákladních nebo osobních vagónů, které se obkládaly kolejnicemi, ocelovými plechy, pytli s pískem či dlažebními kostkami. Ochrana byla sice provizorní, ale proti pěchotním zbraním často dostačující.
Pražské povstání nebylo vybojováno jen na barikádách, ale také na kolejích.
Výzbroj se skládala z toho, co bylo k dispozici: lehké a těžké kulomety, ukořistěné protitankové zbraně, někdy i menší kanóny. Nesmíme ale zapomínat ani na to, že se podařilo ukořistit i několik německých protiletadlových vagonů s flakem ráže 15 nebo 20 mm. I tyto vagony se staly součástí povstaleckých obrněných vlaků.
Posádku tvořila směs železničářů, bývalých vojáků, členů odbojových skupin i civilistů, kteří se během několika dnů naučili obsluhovat zbraně i samotnou soupravu. Obrněný vlak se tak stal nejen zbraní, ale i symbolem technické vynalézavosti a nezměrného odhodlání.
V Praze a okolí fungovaly celkem tři velké dílny pro úpravu železničních souprav na bojové prostředky. Šlo o Roztoky u Prahy, Smíchovské nádraží a nádraží Praha-Vršovice. Celkem v nich bylo vytvořeno 14 obrněných vlaků.
Nasazení obrněných vlaků
Obrněné vlaky operovaly na třech hlavních osách daných logicky tratěmi. Šlo o trať mezi Roztoky, Holešovicemi a Karlínem. Jeden z vlaků se dostal až na Negrelliho viadukt, po kterém svá vojska vedl už generál Windischgratz v roce 1848. Zde operovaly vlaky Sokol, Orlík II. a Stalin.
Ze Smíchova vyjížděly dva obrněné vlaky (pojmenované prostě vlak č.1 a Blaník) směrem na Hlubočepy a Velkou Chuchli. Z Vršovic potom vyráželo osm vlaků (Praha, Vršovice, Orlík I, Praha II, Libuše, Žižka, Uhříněves a Smíchov). Ty se zapojily do bojů v Hostivaři, Krči ale i na Vyšehradě.
Z celkového počtu čtrnácti vlaků byly dva zničeny. Jedním z nich byla souprava Sokol z Roztok. V rámci bojů na Trojském mostě byla za nádražím Bubny zaměřena německým dělostřelectvem a zničena.
Dne 8. května došlo dokonce ke střetu dvou obrněných vlaků, jednoho německého a jednoho československého. Ze směru od Terezína mířil ku Praze německý obrněný vlak. Proti němu byla vyslána samotná lokomotiva. Ve chvíli, kdy byla rozjetá, z ní strojvedoucí s topičem vyskočili, a lokomotiva se střetla s německým vlakem, který poté vykolejila. Za lokomotivou ale jela souprava Stalin, která za okamžik po vykolejení dorazila na místo a spustila na německou posádku vzpamatovávající se z vykolejení palbu. Vítězství si tak jednoznačně připsali povstalci.
Horké chvíle zažila souprava Žižka, když v oblasti Kačerova vjela prakticky přímo mezi německé jednotky. Posádka musela bojovat na blízko, a přitom se snažit o opravu lokomotivy tak, aby se mohla opět rozjet. Jeden z obrněných vlaků dokonce dokázal sestřelit německou proudovou stíhačku Messerschmitt Me 262.
I z tohoto stručného a výběrového výčtu je patrné, že obrněné vlaky rozhodně nebyly jen „na ozdobu“. Hrály významnou roli. Jako palebná podpora se podílely na zastavení významných německých přesunů, podporovaly bojující jednotky a plnily další zásadní úkoly. Neměli bychom proto na ně a jejich roli zapomínat.
