Článek
Olga Hepnarová: z nenávisti ke světu
Olga Hepnarová se narodila na konci června roku 1951 do rodiny bankovního úředníka a zubařky. V jejich pražském bytě vyrůstala také se svojí starší sestrou a v prvních letech školní docházky navenek nic nenasvědčovalo tomu, že by měla být v něčem odlišná od svých vrstevníků. Již v této době se ale podle všeho začala rodit masová vražedkyně.
Hepnarová popisovala své dětství jako maximálně nešťastné. K fyzickým trestům vůči ní se často uchylovali nejen rodiče, ale i prarodiče. Také ve školním kolektivu byla terčem posměchu a šikany. V osmé třídě začala chodit často za školu, a protože se problémy stupňovaly, byla umístěna do psychiatrické léčebny. Strávila tam jeden a půl roku. V roce 1966 začala navštěvovat učiliště, které z ní mělo udělat knihařku. Učení úspěšně dokončila v roce 1969 a v následujících měsících vystřídala několik zaměstnání.
Nenávist k vlastní rodině vedla k tomu, že se Hepnarová odstěhovala do malé chatky ve vsi Oleško nedaleko Litoměřic. Začala též pracovat jako řidička z povolání. V létě 1970 podpálila rodinnou chalupu, ve které se v té době nacházela její sestra a dva postarší lidé, kteří v domě bydleli jako nájemníci. Ti si však ohně všimli a rychle jej uhasili. Na Hepnarovou v té době žádné podezření nepadlo.
V roce 1971 dostala podmínku za to, že použila služební auto pro soukromé potřeby, do práce často nechodila a začaly se množit stížnosti na její chování. V roce 1973 se rozhodla prodat svoji chatku a zakoupila si Trabanta. Toto auto bylo pravděpodobně jediným objektem, živým i neživým, ke kterému kdy měla nějaký citový vztah.
Dne 9. července 1973 odeslala dva dopisy do Svobodného slova a Mladého světa. Mimo jiné v nich stálo:
„Jsem zničený člověk. Člověk zničený lidmi. Mám tedy na vybranou: zabít sebe, nebo zabít druhé.“
Hepnarová zakončila dopis následovně:
„Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality, odsuzuji vás k trestu smrti přejetím a prohlašuji, že za můj život je x lidí málo.“
Následně odešla do půjčovny aut na Praze 10 a požádala o nákladní vůz. Půjčovna však žádný volný neměla a Hepnarové nezbylo nic jiného, než si jej objednat na další den. Poté zničila svého Trabanta jeho shozením do rokle, aby jej po ní již nikdo nemohl nikdy mít. Dne 10. července 1973 se dostavila do půjčovny, naprosto suverénně absolvovala cvičnou jízdu a vyrazila do města.
Vyrazila po Třídě obránců míru (dnes ulice Milady Horákové) a z kopce se rozjela směrem ke Strossmayerovu náměstí. Na tramvajovém ostrůvku stálo 25 lidí, do kterých Olga Hepnarová autem najela. Tři lidé byli mrtví okamžitě, pět dalších zemřelo v nemocnici a dvanáct lidí bylo těžce zraněno. Hepnarová v naprostém klidu vystoupila z auta a na otázku příslušníka VB, zda za volantem usnula, odpověděla, že to udělala schválně.
Místo, kde vraždila Olga Hepnarová
Po celou dobu následujícího soudního procesu zdůrazňovala, že se k činu rozhodla zcela vědomě a že netrpí žádnou psychickou poruchou. To koneckonců potvrdili i soudní znalci. Olga Hepnarová byla odsouzena k trestu smrti oběšením, který byl vykonán 12. března 1975. Olga Hepnarová byla poslední popravenou ženou u nás.
Marie Fikáčková: šlo o dětský pláč
V roce 1936 se v Sušici narodila Marie Schmiedlová. Jejím otcem byl dělník německého původu, který byl otevřeným podporovatelem nacistického režimu. Díky tomu mu byl v roce 1945 zkonfiskován dům, rodina v něm však mohla i nadále zůstat. S novým správcem domu se však dostával původní majitel do konfliktů, protože odmítal platit nájemné. Mohlo by se zdát, že tento fakt s budoucím vražděním nemá žádnou souvislost, opak je ale pravdou.
Marie vystudovala střední zdravotnickou školu a nastoupila na dětské oddělení nemocnice v Sušici. Z něj přešla na oddělení novorozenecké. Svými nadřízenými byla hodnocena jako velmi dobrá sestra s výbornou pracovní morálkou, a dokonce se stala kandidátkou na funkci vrchní sestry. V té době se také vdala. Budoucí vražedné běsnění Marie Fikáčkové v tuto chvíli nic nesignalizovalo, snad jen prudké hádky s matkou, která bydlela společně s manželi.
Ačkoliv to v té době nemohl nikdo tušit, Marie Fikáčková nenáviděla dětský pláč a novorozené děti. Poprvé se to naplno projevilo 20. září 1959. Plačící novorozená holčička rozzuřila Fikáčkovou tak, že jí zatáhla za ucho tak silně až jej natrhla. Zranění holčičky ohlásila s tím, že k němu došla náhodou. Primář oddělení její vysvětlení akceptoval a dále neřešil.
K podobnému případu došlo znovu 24. listopadu téhož roku. Dalšímu novorozenci zlomila pažní kost. Zranění tentokrát vůbec neohlásila, přišlo se na něj až později a Fikáčkovou s ním nikdo nespojoval. V únoru 1960 se kvůli problémům s kojením vrátila na oddělení i rodička se svojí měsíc starou dcerou. Šlo o dceru a vnučku správce domu, který byl po válce zkonfiskován rodině Fikáčkové. Ta na dítě zaútočila a pěstí jej tloukla do hlavy. Tentokrát však dítě nijak nezranila.
O tři dny později byl pro novorozenecké oddělení velmi hektický den. Počet dětí převyšoval počet lůžek a sestry měly plné ruce práce. Fikáčková nebyla schopná situaci zvládnout a v rozzuření zmáčkla novorozené holčičce hlavu. Vzhledem k tomu, že lebka novorozence byla stále ještě velmi pružná, zranění se neprojevilo navenek, došlo ale k poranění mozku. Holčička se okamžitě přestala hýbat. Fikáčková tuto skutečnost oznámila až mnohem později a lékař konstatoval smrt dítěte.
V mezičase však Fikáčková ještě znovu napadla měsíční vnučku bývalého správce jejich domu. Tato holčička zemřela o několik dní později. V obou případech byla nařízena soudní pitva a tentokrát již bylo jasné, že smrt dětí nebyla náhoda. Marie Fikáčková byla zatčena. Při výsleších se k vraždám přiznala stejně jako k fyzickým útokům na další děti. Největší otázky, na které již však asi nikdy nezískáme odpověď, vyvolalo její tvrzení, že poranila i deset dalších dětí z nichž část také zemřela. Toto její tvrzení nebylo možné prokázat ani vyvrátit, Marie Fikáčková byla každopádně odsouzena za dvě dokonalé vraždy novorozenců a 13. dubna 1961 byla oběšena v pankrácké věznici.
Jak uzavřít popis něčeho tak hrůzného? A proč to vůbec dělat? I tohle je ale součást naší historie, navíc takové, která se zjevně může opakovat, byť v jiném provedení.
