Článek
Vstup České republiky do NATO
Po sametové revoluci se hlavním cílem naší zahraniční politiky stal vstup do Evropské unie a NATO, tedy dvou základních struktur, které nám zajišťují ukotvení v západním světě. Po přechodném členství v přidruženém programu Partnerství pro mír vstoupilo Česko společně s Polskem a Maďarskem do Severoatlantické aliance již zmíněného 12. března 1999, tedy v první vlně rozšíření po konci studené války.
Velkou zásluhu na tom, že Česká republika patřila do první skupiny bývalých států Varšavské smlouvy, které byly přijaty do NATO, měla jistě osobnost Václava Havla, ale i historická příslušnost k západnímu civilizačnímu okruhu. Od roku 1999 je Česko nedílnou součástí NATO a účastní se všech jeho velkých rozhodnutí. V této souvislosti nelze nezmínit ani působení současného prezidenta Petra Pavla v čele vojenského výboru Aliance.
Připomínka výročí našeho vstupu do NATO by ale neměla být tentokrát jen formální. Aktuální geopolitická situace prochází zásadní proměnou a bezpečnostní situace v Evropě je nejhorší za dlouhé dekády. A co bychom měli považovat za obzvláště alarmující je fakt, že Rusko zcela otevřeně a oficiálně vznáší požadavek na faktické vystoupení České republiky z NATO.
Absurdní ruský požadavek
V prosinci 2021 prezentoval náměstek Ministerstva zahraničí Ruské federace Sergej Rjabkov seznam ruských požadavků vůči západu. Některé se týkaly Ukrajiny, byl mezi nimi ale i požadavek na snížení počtu vojáků NATO ve východní Evropě na úroveň roku 1997.
Není nutné připomínat, že v roce 1997 samozřejmě u nás žádní vojáci NATO nebyli, neboť Česko ještě nebylo členem Aliance. Jinými slovy: finálním ruským cílem je zatlačení NATO na hranice před rozšířením. A pokud by se snad našel ještě někdo, kdo z toho neodvodil to podstatné, tak jde samozřejmě o to, že Česko podle Ruska nemá v NATO co dělat, protože patří do jeho sféry vlivu.
Na tomto přístupu Ruska se od roku 2021 nezměnilo vůbec nic a jeho neustále opakované požadavky doznaly jen kosmetických změn. V jedné verzi se např. hovoří o tom, že Rusko nebude požadovat formální vystoupení zemí jako je Česko z NATO, ale současně si pro aktivaci článku 5 v souvislosti s těmito zeměmi vyhrazuje právě veto.
To je samozřejmě naprosto absurdní požadavek, který se rovná faktickému ukončení našeho členství v NATO a je naprosto nepřijatelný. Je ovšem zarážející, že i když je tento požadavek zcela oficiální a nikterak neskrývanou součástí ruských pozic, tak se i u nás stále najdou lidé a dokonce politici, kteří to neberou v potaz a opakují, že Rusko pro nás nepředstavuje hrozbu. V tomto případě již snad ani nemůže jít o zaslepenost nebo hloupost, nýbrž o vědomou práci ve prospěch potenciálního nepřítele.
V rámci NATO plní úkoly i naše letectvo.
Reakce NATO?
Je třeba říct, že zevnitř NATO nikdy nepřišel jediný náznak toho, že by tento požadavek mohly některé západní země akceptovat. Ani Donald Trump tento ústupek Rusku nikdy ani náznakem nezmínil, pro něj jsou rozhodujícím kritériem dostatečné výdaje na obranu. I přesto by nás ale neměl fakt, že Rusko takto otevřeně zpochybňuje naši příslušnost k západním strukturám, nechat klidně spát.
Důvodů, proč by všem obyvatelům Česka měly znít v uších poplašné zvonky, je hned několik. V první řadě je zde zcela nevyzpytatelná osobnost Donalda Trumpa. Znovu zopakujeme, že Trump nikdy ani nenaznačil, že by byl toto ochoten akceptovat, je to ale současně člověk, který je schopen hrozit anexí i svému nejbližšímu spojenci a jeho názory se mění rychleji než počasí v Krkonoších. S tím, jak je na tom americká ekonomika stále hůř a hůř, akciové trhy vyprodávají a po zlevňování není ani památky, se Trumpovo chování stává ještě chaotičtějším a nelogičtějším.
Ruská strategie je navíc dlouhodobá a přesahuje dobu, po níž bude Trump v úřadu. Není vyloučené, že USA třeba do pěti či deseti let skutečně zcela vycouvají z řešení problémů v Evropě, nebo snad ještě hůře, proti Evropě budou aktivně vystupovat. Ani to nelze ve střednědobém horizontu vyloučit. V takovém případě by nám nezbylo nic jiného, než se spolehnout na sebe samé a evropskou jednotu.
To, co bychom měli nyní všichni požadovat po politicích jako naprosté minimum, je otevřený popis situace a přiznání toho, že nám skutečně hrozí reálné nebezpečí. Když v době mnichovské krize v roce 1938 armádní špičky mluvily s Edvardem Benešem, nevyčítaly mu hrozbu války a to, že nás spojenci opustili. Generálové mu jasně řekli, že armáda jen čeká na jeho rozkaz bít se s čtyřnásobnou přesilou a bez váhání jej splní. To, co bylo z jejich strany Benešovi vyčítáno byl fakt, že je neinformoval o skutečném rozsahu problému a o tom, že se spojenci dost možná nemůžeme počítat.
Je proto v pořádku, když dnešní politici mluví o tom, že chtějí i nadále považovat USA za spojence, není ale v pořádku tvrdit, že je to jasná věc a není třeba se připravovat na jiný svět. Stejně tak není v pořádku předstírat, že Rusko nemá zájem o obnovení svého vlivu nad naším regionem. Má, a velký…
