Článek
Trest zazděním zaživa
Asi si nelze představit děsivější smrt než být pohřben zaživa. Zazdění přitom není nic jiného. Zůstat ve zcela uzavřeném prostoru bez možnosti úniku a čekání na smrt v podobě dehydratace či hladu je něco, co v nás probouzí ty nejstrašnější pocity. I proto jsou ale pověsti a legendy o zazděných lidech tak populární.
Jak se ovšem ukazuje, v evropském středověku, se kterým si tento trest spojujeme především, šlo vlastně o věc oficiálně neexistující a reálně naprosto výjimečnou. Rozhodně nešlo o trest, který by se běžně uděloval standardními soudy. Abychom se dostali do doby, kdy bylo zazdění zaživa skutečně využíváno, musíme časem cestovat o něco dále do minulosti.
Starověký Řím a zazdívání zaživa
Latinsky se zazdění zaživa označuje slovem „inmuratio“ a ve starém Římě šlo o trest, který byl skutečně udělován. V první řadě jím byli trestáni pachatelé těch nejhorších a nejzávažnějších zločinů. Kromě toho se potom týkal specifické skupiny žen známých jako Vestálky nebo Vestálské panny. Byly to kněžky bohyně Vesty, většinou dívky a ženy z těch nejelitnějších římských rodin. Být Vestálkou bylo ohromnou ctí, současně to s sebou ale neslo i jisté nevýhody. Ženy musely složit slib celibátu. A pokud jej porušily, čekal je jediný trest: zazdění v malé místnosti.
Zazděná Vestálka v době starého Říma
Zazdění u nás?
Trest zazděním zaživa byl ale silná káva i pro drsné Římany a v pozdějších obdobích existence Římské říše prakticky vymizela. Z toho potom nepřímo vyplývá, že se nejednalo o standardní trest ani ve středověku. Traduje se sice, že takto končili hříšné jeptišky (v tomto případě by se jednalo o prakticky přesnou analogii k Vestálkám), nebo mnichy. Ne snad, že by se to ve středověké Evropě nikdy nestalo, speciálně kláštery tvořily prakticky dokonale uzavřená společenství, kde se tímto způsobem některé prohřešky řešit mohly. Šlo ale pouze o výjimky a rozhodně ne o standard.
Některé legendy jako je ta o dvaceti zazděných mniších v klášteře Hradisko na Olomoucku jsou natolik zažité v našem povědomí, že je řada lidí považuje za skutečnou historii. Pravda je ale taková, že žádné přímé důkazy o zazdívání zaživa ze středověku z našeho území nemáme.
Z ranného středověku pak pochází několik evropských nálezů koster (a to i dětských) zazděných v základech staveb kostelů, mostů apod. V tomto případě měli dotyční nešťastníci danou stavbu chránit, je ale otázka, zda byli skutečně zazdění zaživa nebo již byli ve chvíli, kdy byli zazděni, mrtví.
Za případem, který u nás má k důkazu o zazdění zaživa nejblíže, je třeba se vypravit na zámek Opočno. Na začátku 16. století zde žila jistá Kateřina ze Šelmberka, manželka Mikuláše Trčky z Lípy. Manželství to nebylo zrovna idylické. Kateřina byla mladá sedmnáctiletá dívka, zatímco její choť už měl na krku křížků dost. Byl sice bohatý, ale Kateřina si s ním příliš nerozuměla. K tomu byl navíc chorobně žárlivý. Pověst praví, že Kateřina se seznámila s jistým rytířem a měla s ním milenecký poměr. Když se to její muž dozvěděl, rytíře nechal zkrátit o hlavu a svoji manželku zazdít.
Takových pověstí je samozřejmě víc než dost, tahle je ale v jedné věci jiná. V 19. století se dělníci při rekonstrukci zámku probourali do uzavřeného prostoru, v němž byla na židli přivázaná kostra ženy v šatech odpovídajících 16. století. Kolem pak byly nádoby s jídlem. Jenomže na kostru stačilo sáhnout a celá se rozpadla. Pokud není i tento příběh trochu přibarvený, mohla by být Kateřina ze Šelmberka skutečně onou výjimkou potvrzující pravidlo a doopravdy zazděnou ženou.
Na závěr je třeba říct, že mimo Evropu se trest zazdění zaživa používal poměrně často a to i v moderní době. Známé jsou zprávy z Mongolska nebo Persie z 19. století. To je ale jiný příběh…
Zdroje informací: https://www.nationalgeographic.com/history/history-magazine/article/vestal-virgins-of-ancient-rome
https://vedazive.cz/historie-kultura/zazdeni-zaziva-trest/
