Článek
Češi v Cholmondeley
V červenci 1940 se na půdě Velké Británie nacházelo 4309 vojáků pozemních jednotek, kteří byli soustředěni do stanového tábora u zámečku Cholmondeley, který byste na mapě našli asi 40 km jihovýchodním směrem od Liverpoolu. Velmi často se zmiňuje to, že vojáci po příjezdu z Francie okamžitě pocítili změnu v přístupu k válce, v odhodlání a připravenosti Britů. To je jistě pravda, neznamená to ale, že by všem ihned stoupla morálka na maximální hodnotu.
V řadách příslušníků československých jednotek panovala naopak poměrně velká skepse daná rychlou porážkou Francie, někteří vojáci byli nespokojeni i s vlastními důstojníky, a především, vojsko představovalo značně nesourodý soubor nejrůznějších názorových proudů a vojáků různého původu.
Kromě vojáků prvorepublikové československé armády byly v jednotce stovky interbrigadistů ze Španělska, předváleční emigranti a mnozí další bez předchozích zkušeností, mnoho z nich bylo Židů, jiní se zase hlásili ke komunistickým ideím. Část vojáků mluvila jen maďarsky, jiní dokonce jen německy. Tato jednotka, navíc za dané situace, mohla jen těžko začít rychle fungovat jednotně a stmeleně.
Konflikty na denním pořádku
Jednotlivé skupiny proti sobě vystupovaly, objevoval se otevřený antisemitismus, nesnášenlivost k německy mluvícím vojákům, a navíc se začali projevovat komunisté, kteří chtěli z války vycouvat, neboť Sovětský svaz se stal po podpisu paktu Molotov-Ribbentrop de-facto spojencem nacistického Německa a komunistům na celém světě potom vzkázal, že válka na západě je imperialistická a komunisté s ní nemají mít nic společného.
Komunisté v jednotce dokonce šířili pomlouvačné letáky, které měly za cíl armádu celou rozložit. Letáky uváděly např. heslo „Pod reakčním vedením nelze bojovat proti fašismu“. S tím souvisela i neustálá kritika exilového velení a celého odboje jako celku.
Nejen, že přibývalo konfliktů mezi vojáky, ale ti se začali obracet i proti svým velitelům. Přestávalo se salutovat, odmlouvalo se při výcviku apod. Koncem července byl proto vojákům položen ze strany důstojníků dotaz, kdo již nechce akceptovat jejich velení. Vystoupilo jich 539, tedy každý sedmý. To bylo velmi nepříjemné překvapení.
Politický problém
Nastalá situace představovala velký problém pro Edvarda Beneše. Čtyři tisíce československých vojáků se nemusí zdát jako mnoho, pro Beneše ale představovaly relativně cennou politickou kartu. Britská armáda byla po porážce ve Francii a spěšné evakuaci z Dunkirku v neutěšeném stavu a hodil se opravdu každý voják. Proto i čtyři tisícovky Čechoslováků představovaly cenný příspěvek k obraně před invazí, kterou Británie v brzké době očekávala.
Edvard Beneš potřeboval uznání exilové československé vlády a aby mohl ukázat, že Československo má co nabídnout, vojáci byli klíčoví. Vzpoura proto celé exilové vedení velmi silně vystrašila, neboť si všichni uvědomili, jaké může mít negativní důsledky pro celou československou věc. Vzbouřenci byli internováni a jen málo z nich se posléze do armády mohlo vrátit. I tak je ale jasné, že dopadli velmi dobře, neboť např. na východní frontě by takové přímé vypovězení poslušnosti dopadlo nepochybně úplně jinak. Edvard Beneš se potom do Cholmondeley osobně vydal a přednesl projev, kterým situaci dále uklidnil.
Od té doby se v československé vojenské jednotce naštěstí již nic podobného neopakovalo. Naopak, Čechoslováci byli hodnoceni výtečně a dosáhli v boji skvělých výsledků. Vzpouru v Cholmondeley tak překryly úspěchy. I tak bychom se ji ale neměli snažit z historie našeho zahraničního odboje za druhé světové války vymazat.
