Článek
Idea československo-polského soustátí
Po vypuknutí druhé světové války se britské Ministerstvo zahraničních věcí začalo zabývat hledáním jeho hlavních příčin. Za jednu z nich byla určena nestabilita středoevropského prostoru vzniklá rozpadem Rakouska-Uherska. Šlo především o vzájemné spory jednotlivých zemí, které umožnily nacistickému Německu ovládnout tento prostor postupně, bez nutnosti čelit jakékoliv sjednocené koalici.
Nutno přiznat, že na tom něco je. Polsko a Československo byly Hitlerem ohrožovány stejně, a přesto i ve chvíli, kdy by byl společný postup nanejvýš žádoucí, pokračovaly staré spory. Polsko si dokonce samo nárokovalo část československého území. Britové se proto již v roce 1940 zamýšleli nad tím, jak střední Evropu do budoucna stabilizovat.
Jako nejlepší možnost navrhli Edvardu Benešovi vznik společného státu Čechů (resp. Čechoslováků, byť šlo samozřejmě o umělý koncept) a Poláků. Tento stát měl mít podobu konfederace. Edvard Beneš Britům na zahájení jednání kývl ale upozorňoval, že nemůže jednat s Poláky do doby, než se změní jeho status. Československá exilová vláda prozatím neexistovala a fungoval pouze Československý národní výbor.
Beneš tak celkem logicky využil situace k tomu, aby více zatlačil na Brity a donutil je uznat skutečnou vládu. To se následně skutečně stalo, byť šlo o vládu označenou jako prozatímní. Dne 11. listopadu 1940 potom obě exilové vlády deklarovaly, že po válce mají v úmyslu vytvořit společný státní útvar, byť jeho konkrétní podoba specifikována nebyla.
Úvahy o společné budoucnosti
Československá a polská exilová vláda tedy vstoupily do jednání o podobě společného státu. Československou stranu zastupoval především Edvard Beneš, tu polskou potom generál Władysław Sikorski, který byl od roku 1939 premiérem polské exilové vlády. Hned od začátku ale začalo být zřejmé, že obě strany mají od jednání úplně jiná očekávání.
Polsko bylo větším a lidnatějším státem, proto preferovalo politickou konfederaci. V reálu by šlo o soustátí s jednou hlavou státu a společnou armádou, avšak bez společné ekonomiky. Té se Poláci báli, neboť Československo bylo rozvinutější, průmyslovější a bohatší zemí. Československo si ale společný projekt představovalo přesně naopak. Mělo jít de-facto o celní unii, která by nám vyhovovala. Beneš se zase naopak oprávněně bál politického sjednocení, při kterém bychom se stali menšinou.
Již v počátku proto celý projekt narazil na těžko překonatelnou překážku. Nebyla ale jediná. Druhým kamenem úrazu byl odlišný vztah k Sovětskému svazu. Tady bohužel Edvard Beneš podlehl svému nerealisticky vstřícnému postoji k Sovětskému svazu, který získal již v roce 1935. Tehdy se plný nadšený vrátil z návštěvy Sovětského svazu, kde byl coby ministr zahraničí. U příležitosti podpisu první sovětsko-československé smlouvy byly Benešovi prezentovány typické potěmkinovské vesnice.
Edvard Beneš ale nebyl zdaleka jediným, kdo u nás podlehl představě o Rusku, coby vůdci a ochránci Slovanů. Tato idea se táhla již od 19. století a bohužel jí podlehla celá řada lidí. Mezi Československem a Polskem byl velký rozdíl v tom, že u nás neexistovala přímá zkušenost s Ruskem. Polsko si již prošlo válkou se Sovětským svazem a dobře vědělo, s kým má tu čest. U nás bylo hlasů varujících před Ruskem bohužel pomálu.
V době, kdy se mělo jednat o společném projektu, se také začalo mluvit o masakru v Katyni, kde příslušníci NKVD povraždili tisíce polských důstojníků a dalších příslušníků elity národa. Poláci ale v tomto ohledu v československé delegaci oporu příliš nezískali. Beneš požadoval přesný opak toho, co Poláci. Konkrétně území, která si Poláci nárokovali, považoval automaticky za sovětské.
Důležitým bodem celého projektu byl pak také Stalinův souhlas. Britové mu vše představili, a on zpočátku souhlasil. To bylo ale v době, kdy Německo postupovalo na Moskvu a Sovětský svaz nebyl v pozici, kdy by si mohl diktovat. Postupem času Stalinovi došlo, že celý projekt jde proti sovětským zájmům a začal jej kritizovat.
Definitivní tečku za celou myšlenkou potom udělala československo-sovětská smlouva z roku 1943. Ta se ze zpětného pohledu samozřejmě jeví z našeho hlediska jako zcela naivní a hloupá. Na obranu Beneše je ale třeba říct, že Stalin mu jako první slíbil obnovení Československa v jeho předmnichovských hranicích, což byl Benešův hlavní úkol a cíl. Stejně jako on to vnímala téměř celá společnost a „hodit vinu“ jen na Beneše by bylo poněkud alibistické.
Myšlenka společného státu Čechů a Poláků se tím každopádně stala definitivní minulostí.
