Článek
Oddíl Blesk
Rok 1948 znamenal pro společnost přelom a začátek skutečně zlých časů. Na odpor proti nové totalitě se postavila řada lidí. Všichni takoví prokázali obrovskou odvahu, neboť riskovali skutečně vše. Mnozí z nich také vše, včetně svého života, ztratili. Šlo přitom o velmi pestrou skupinu lidí, mezi kterými nechyběli ani středoškoláci, tedy patnáctiletí či šestnáctiletí studenti. To je i příběh oddílu Blesk.
Studentu prvního ročníku Obchodní akademie v pražském Karlíně, Ivo Mikuláštíkovi, bylo v roce 1948 teprve 15 let. Přesto mu ale jeho výchova v rodině člena Lidové strany a také živnostníka dala základ k tomu, aby příchod komunistické totality odmítl přijmout. Mikuláštík byl aktivní a činorodý hoch, jehož snem bylo létání. Skrze něj si dopisoval i s chlapci se stejným zájmem v Británii nebo Nizozemí a měl dokonce osvědčení způsobilosti pro pilota bezmotorových letadel.
Právě Mikuláštík oslovil své dva starší spolužáky, konkrétně šestnáctiletého Zdeňka Duchoslava a sedmnáctiletého Luďka Šáchu. Společně vytvořili ilegální organizaci, kterou pojmenovali „Blesk“ a začali plánovat odboj proti režimu. Nepochybnou inspirací jim byly příběhy odbojových organizací z doby okupace, v jejichž stopách se rozhodli jít. Ještě jako děti je ale nepochybně vnímaly spíše optikou dobrodružství ve stylu Rodokapsu spíše než brutálního souboje na život a na smrt, ve kterém neplatí žádná pravidla, a v němž jde skutečně o vše.
Oddíl každopádně založili v listopadu 1948 a postupně přibrali i další členy, konkrétně Jaroslava Hnyka, Jiřího Velíška, Petra Glomb-Müllnera a jeho bratra Pavla Glomb-Müllnera. Posledně jmenovaný byl již starší a dospělý. To se nakonec ukázalo být jako velmi významné. Přibyli i Josef Šrachta, Jaroslav Cestr a Ladislav Zvelebil. Nejednalo se jen o studenty obchodní akademie ale i o učně nebo zaměstnance.
Odbojová činnost
Ivo Mikuláštík začal s aktivitou sobě vlastní s organizací celého oddílu. Vytvořil jeho organizační strukturu sestávající z „hlavního stanu“ a skupin označených jako „akční“, „výzvědná“ a „záložní“. Byly vypracovány seznamy šifer, které označovaly jednotlivá místa schůzek i stanovy. V nich byly vyjmenovány také cíle oddílu zahrnující sabotáže, shromažďování zbraní nebo třeba navázání kontaktu s americkou CIC, tedy předchůdkyní CIA. Mikuláštík měl i seznamy „kontaktních adres“ v západních zemích, což byly adresy chlapců, se kterými si dopisoval o letectví.
K ničemu z výše uvedeného samozřejmě neměli tito hoši nejmenší předpoklady a šlo o směs dětské naivity a neznalosti poměrů se zcela upřímnou snahou o odboj proti komunistickému režimu. I když mohou tyto smělé a naprosto nerealistické plány teenagerů budit na tváři až úsměv, nesmíme zapomenout, že risk, kterému se vystavovali, byl naprosto skutečný.
Ze skutečné činnosti lze jmenovat zisk jedné pistole bez nábojů (plán na krádež vzduchovky z pouťové střelnice nakonec nebyl realizován), zničení několika skleněných skříněk na komunistické vývěsky a jednoho Stalinova obrazu. Tento výčet má skutečně jistý až tragikomický rozměr, je ale na místě zamyšlení nad tím, že i těmito akcemi udělali oni hoši vlastně více, než naprostá většina národa.
Z výše uvedeného seznamu byly navíc vyjmuty dvě akce, které stojí za samostatnou zmínku. Tou první bylo přepadení a pokus o zbití bývalého spolužáka Stanislava Fatrleho pro jeho prokomunistické smýšlení. Skupina jej skutečně přepadla, co ale nikdo netušil byl fakt, že Faterle má u sebe zbraň, ze které také vystřelil. Naštěstí nebyl nikdo zasažen, poprvé ale začalo jít opravdu do tuhého.
Dále je třeba zmínit distribuci protirežimních letáků. Té se chlapci skutečně věnovali. Je dost pravděpodobné, že právě kvůli letákům byli nakonec dopadeni (přesný popis odhalení a dopadení není dnes již dohledatelný). Všichni tak skončili před soudem a rázem bylo po dobrodružství. A výslechy nebyly vedeny v rukavičkách. Minimálně Pavel Glomb-Müllner, tedy jediný dospělý, byl na výsleších surově bit.
Soud, tresty a další život
Soud vzal v roce 1949 ještě v úvahu skutečný rozsah činnosti celé „odbojové skupiny“ i to, že šlo napůl skutečně spíše o dětskou hru. I tak ale nepadly vůbec malé tresty. Ty se pohybovaly v rozmezí od jednoho do čtyř let, většinou v kombinaci s peněžitými tresty. Zmíněný Pavel Glomb-Müllner měl pak strávit 18 měsíců v těžkém žaláři. Ani tento rozsudek soudu ale nevyhovoval prokurátorovi, který požadoval odsouzení za velezradu a odvolal se.
Napodruhé byly vyneseny ještě tvrdší tresty. Většinou došlo k navýšení peněžité části trestu, u některých se zvyšovaly tresty např. ze 14 na 18 měsíců apod. Nejhůře dopadl nový trest na Pavla Glomb-Müllnera. Ten byl poslán do vězení na čtyři roky a část trestu strávil i v uranovém lágru.
Zajímavé jsou další osudy některých chlapců, které nakonec poněkud mění celé vyznění případu. Ivo Mikuláštík se později stal vojákem z povolání. V armádě se navíc stal informátorem kontrarozvědky. Po konci vojenské kariéry pracoval jako dispečer či letecký publicista. A když v rámci zaměstnání vyjížděl do zahraničí, byl ze strany StB opět využíván jako informátor i s úkolem donášet na emigranty. Podle všeho to Mikuláštík dobrovolně dělal.
V kontrarozvědce nakonec pravděpodobně skončil i Zdeněk Duchoslav. Petr Glomb-Müllner pracoval na železnici a po zranění se zase zapojil do činnosti pomocné stráže VB. Po revoluci v roce 1989 bylo osvědčení o účasti ve třetím odboji uděleno pouze dvěma lidem z bývalého oddílu Blesk, Jaroslavu Hnykovi a Jiřímu Velíškovi…
Zdroje informací: https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2017/08/PD_02_2017_103-116.pdf
