Článek
Tělovýchovná organizace Orel
Spolkový život měl v době Rakouska-Uherska i za první republiky význam, který už dnes nejsme schopni docenit. Důležitost spolků a občanských organizací se potom samozřejmě projevila i do toho, jak promlouvaly do historického dění. Jednou z takových organizací byl i Orel.
Katolická tělovýchovná jednota Orel patří k nejvýraznějším fenoménům českého spolkového (a sportovního) života 20. století. Zrodila se z potřeby nabídnout alternativu k liberálně a nábožensky nevyhraněnému prostředí Sokola a podobných dělnických tělocvičných jednot. Od prvních skromných cvičebních odborů v 90. letech 19. století se vyvinula v masovou organizaci s vlastní symbolikou, sítí „orloven“, slavnostmi i mezinárodními vazbami.
V květnu 1909 vystoupil katolický politik (později i prvorepublikový) a kněz Jan Šrámek s prohlášením o sjednocení různých tělovýchovných odborů do nové organizace s názvem Orel. Ještě týž tok se konal první zemský slet Orlů ve Vyškově. Do začátku první světové války sdružoval český Orel stovky odborů a přes dvanáct tisíc členů.
Po roce 1918 Orel ještě zesílil a vybudoval skutečně celostátní strukturu založenou na župách a jednotách. Organizovány byly též slety a veřejná vystoupení. Za pozornost jistě stojí brněnský slet roku 1922 nebo pražské Svatováclavské dny Orelstva v roce 1929, které navštívil i prezident T. G. Masaryk. Důležité je i to, že Orel měl stejně jako Sokol nejen mužskou, ale i ženskou část.
Mezi Sokolem a Orlem existovala samozřejmě rivalita, za druhé světové války ale obě organizace sdílely stejný osud v podobě zákazu a úředního rozpuštění. Řada Orlů se poté samozřejmě zapojila do odboje a nemálo z nich skončilo na popravištích a v koncentračních táborech. Mimochodem, mezi Orly patřili i dva parašutisté, kteří padli k kryptě kostela v Resslově ulici: Jan Kubiš a Josef Bublík.
Orel byl formálně obnoven hned na konci května 1945. Jeho poválečná existence ale neměla mít dlouhého trvání…
Svatý Hostýn - jedno z nejvýznamnějších poutních míst u nás.
Obří demonstrace jako labutí píseň
Orelská pouť ve dnech 28.-29. srpna 1948 stojí po boku Jedenáctého všesokolského sletu (19.–27. června 1948) jako jeden ze dvou největších masových projevů loajality k demokracii a odmítnutí komunistické totality. Obě akce proběhly pokojně, obě byly režimem pečlivě monitorovány a obě posloužily jako záminka k následným čistkám a zestátnění celého tělovýchovného sektoru.
Orel obnovil po válce mimo jiné i tradici hostýnských poutí, která sahala do roku 1930. Už rok před osudným převratem, konkrétně v srpnu 1947, přivedla orelská pouť na Hostýn kolem padesáti tisíc lidí. Po únoru 1948 byla činnost Orla stále silněji omezována a pořadatelé i pod tímto dojmem svolali pouť, která se oficiálně neodvolávala k Orlu, ale ke 25. výročí úmrtí biskupa A. C. Stojana. Přesto bylo zřejmé, že půjde také o manifestaci za svobodu spolkového života a proti násilnému omezovaní činnosti Orla.
Organizátoři vypravili na poutní vrch Svatý Hostýn zvláštní vlaky a stovky autobusů. Odhady hovoří o 100–120 tisících účastnících. Již od prvního dne se však mezi poutníky ozývala hesla volající po obnově samostatného Orla a skandovala se jména internovaného předsedy lidovců Jana Šrámka i prezidenta Edvarda Beneše, toho času už po rezignaci a v domácím vězení v Sezimově Ústí. Podstatné je, že k žádným násilnostem nedošlo, šlo o „tichý protest“ spojený s náboženským programem. Symbolický význam byl neoddiskutovatelný. Tok historie ale ani taková akce nemohla změnit.
Zdroj informací: https://www.orel.cz/?ukaz=hostynska_pout_1948
