Článek
Uvolňování vztahů mezi východem a západem
Počátek 70. let byl ve znamení tzv. politiky détente, tedy uvolňování napětí mezi východem a západem. Do toho kormidloval západoněmecký kancléř Willy Brandt Německo podobným směrem. Uvědomoval si totiž, že pokud má SRN hrát v Evropě významnou a důstojnou roli, musí co nejdříve normalizovat vztahy se svými východními sousedy.
V tomto kontextu bylo uzavřeno několik zásadních smluv. V první řadě šlo o tzv. Moskevskou smlouvu z roku 1970, v níž SRN a SSSR vzájemně uznaly neporušitelnost hranic. Ve stejném roce také SRN uznala hranici Polska na linii řek Odra-Nisa a v roce 1971 podepsali zástupci Spojených států, Velké Británie, Francie a Sovětského svazu tzv. Čtyřmocenskou dohodu o Západním Berlíně.
Paradoxně nejsložitější bylo pro Německo narovnání vztahů s Československem. Vzájemný spor se týkal mnichovské dohody. Německo samozřejmě akceptovalo její neplatnost, panovaly ale spory o to, jak jí dosáhnout, resp. jak problém právně formulovat.
Spor o Mnichov
Hlavním kamenem úrazu při vyjednávání byla právní interpretace zneplatnění Mnichova. Československo prosazovalo absolutní a nulitní neplatnost Mnichovské dohody od samého počátku. Německo se ale obávalo právního vakua v případě, že by byla neplatnost definována takto. Pokud by byla dohoda neplatná od počátku, znamenalo by to totiž problém pro státní občanství bývalých sudetských Němců, jejich sňatky, dědictví nebo trestní odpovědnost. SRN proto argumentovala, že dohoda zanikla až později, např. březnovou okupací v roce 1939.
Nakonec byla prosazena právně „šalamounská verze“ v následujícím znění nejdůležitějšího článku I:
„Československá socialistická republika a Spolková republika Německa považují mnichovskou dohodu z 29. září 1938 vzhledem ke svým vzájemným vztahům podle této Smlouvy za nulitní.“
Znamenalo to, že smlouva neplatí, současně se ale:
„…nedotýká právních účinků, které vyplývají vůči fyzickým nebo právnickým osobám z práva použitého v době od 30. září 1938 do 9. května 1945.“
Smlouva měla několik dopadů, byť žádný z nich se přímo nedotýkal životů běžných občanů. Součástí smlouvy bylo i uznání nedotknutelnosti hranic (to je mimochodem něco, co v roce 1938 neplatilo, smlouvy z Locarna z dvacátých let v tomto ohledu Německu dávaly v době Mnichova manévrovací prostor) a také narovnání vztahů, které vyústilo v otevření velvyslanectví SRN v Praze.
Především se ale jednalo o zásadní symbolický akt. Oduznání Mnichova bylo po roce 1938 hlavním cílem veškerého konání prezidenta Beneše a teprve prostřednictvím smlouvy z roku 1973, která začala platit 19.7.1974, byl tento ultimátní cíl skutečně oficiálně naplněn.
Při návratu do Prahy v květnu 1945 měl Edvard Beneš splněn úkol zajistit neplatnost mnichovské dohody de-facto, z právního hlediska zatím nikoliv.
Doplňme ještě, že smlouvu podepsali šéfové vlád Willy Brandt a Lubomír Štrougal a ministři zahraničí Walter Scheel a Bohuslav Chňoupek.
Jak již ale bylo zmíněno, pro životy občanů Československa žijící v nové totalitě, to však ani zdaleka neznamenalo, že mají např. snazší cestování do SRN. V tomto ohledu ležel problém někde úplně jinde…
Zdroje informací: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1974-94
