Článek
Češi a první světová válka
Když v roce 1914 začala první světová válka, čeští muži do ní narukovali sice spořádaně, ale bez většího nadšení. Na rozdíl od Němců, Britů či Francouzů se Češi na válku netěšili. Loajalita a pocit povinnosti však převládly. Jen máloco o tom vypovídá lépe než fakt, že na bojištích zůstalo asi 200 000 českých vojáků.
S tím, jak válka pokračovala se však začaly množit případy toho, že Češi přecházeli k nepříteli. Výsledkem byl vznik československých legií na ruské, francouzské i italské frontě. Ani v relativním klidu českého zázemí ale nepanoval klid a historie zná několik případů vzpoury proti velení u českých jednotek rakousko – uherské armády. Ta vůbec největší se udála v květnu roku 1918 v Rumburku.
Rumburská vzpoura
V severočeském Rumburku se v květnu roku 1918 nacházel jeden z praporů 7. střeleckého pluku rakousko – uherské armády. Část jeho vojáků již prožila útrapy ruského zajetí, ze kterého se vrátili poté co Rusko z války vycouvalo. Zdánlivě si tedy mohli užívat klidu v domácím zázemí. Jejich situace ale ve skutečnosti tak příjemná nebyla.
Je třeba si uvědomit, že Rumburk byl v popisované době německým městem a čeští vojáci se tam jako doma rozhodně necítili. V roce 1918 už navíc na Rakousko – Uhersko tvrdě dopadala krize, která se mimo jiné projevovala nedostatečným zásobováním. Prakticky jediným jídlem, které vojáci dostávali, byla sušená kravská řepa. Jen výjimečně bývala doplněná o trochu hnilého zelí nebo zkaženého masa. Dokonce i chleba bylo velmi málo.
Již tak špatná situace dosáhla svého vrcholu pondělí 20. května 1918. K útvaru totiž dorazily dva rozkazy. Ten první snižoval příděly chleba na polovinu a druhý měnil pravidlo o tom, že propuštění zajatci se již nebudou vracet na frontu. Když si k tomu připočteme fakt, že vojáci již dlouho nedostali svůj žold, není divu, že se cosi zlomilo.
Druhý den ráno byl vydán rozkaz k nástupu beze zbraně. Celkem 65 mužů praporu jej neuposlechlo a při nástupu mělo zbraň. Velitel jednotky sice nejprve zkoušel vojáky zastrašit, brzo mu ale došlo, že situace je ve skutečnosti vážná a jeho vojáci nevtipkují. Netrvalo dlouho a byl fyzicky napaden. Stejný osud potkal i několik dalších poddůstojníků, kteří se snažili vzbouřencům zabránit v otevření skladu munice.
Vzbouřenci poté obsadili velitelství praporu, poštu i nádraží. Jedním z vůdců vzpoury byl 23letý Stanko Vodička. Ten přišel s myšlenkou kontaktovat další jednotky, společně vojensky obsadit Čechy a vyhlásit českou nezávislost. Pokud by se mu to povedlo, 28. říjen by přišel o několik měsíců dříve. Šlo sice o plán velice odvážný, rakouské velení jej ale nebralo na lehkou váhu. Pokud by se vzbouřencům skutečně podařilo přesvědčit posádky z velkých měst, na českém území by najednou začaly operovat velké svazky, proti kterým by Rakousko nemělo jak zasáhnout.
Vzbouřenci vyrazili z Rumburku směrem k České Lípě. Rakouské velení jim však do cesty postavilo hned několik jednotek. Po několika šarvátkách se střetli s kulometnými oddíly pěšího pluku, které je velmi brzy rozprášily. Organizace vzbouřenců se rozpadla a ti co se nevzdali rovnou, se rozprchli po okolí. Trvalo však jen několik málo dní a naprostá většina vzbouřenců byla dopadena. Deset nejaktivnějších bylo popraveno, další skončili ve vězení a 116 mužů bylo rovnou odesláno na frontu.
Poprava vůdců tzv. Rumburské vzpoury
Zhodnocení
Při zpětném pohledu na tento pokus vzbouřenců je zajímavé, že ve skutečnosti měla celá akce poměrně realistické naděje na úspěch. Povstalci však udělali dvě velké chyby. Tou první bylo až příliš pomalé obsazení pošty s telegrafem, jehož prostřednictvím bylo vedení varováno a mohlo velmi rychle reagovat. Druhou velkou chybou byl fakt, že se asi 800 vzbouřených vojáků vydalo k České Lípě pěšky a nevyužili místo toho rychlý přesun po železnici. V takovém případě by totiž taktéž značně zkomplikovali rakouskému velení protiakci.
Zdroje informací: https://www.denik.cz/z_domova/rumburska-vzpoura-v-kvetnu-roku-1918-stanko-vodicka-frantisek-noha.html
