Článek
Požár Prahy z roku 1689
Jaro a počátek léta roku 1689 sužovalo České země velké sucho. Dne 21. června navíc foukal silný vítr. Dva podstatné rizikové faktory pro vznik požáru byly tedy splněny. A když někde zadoutnal oheň, který nebyl pod kontrolou, na jeho rychlé šíření bylo zaděláno. K tomu, jak takový prvotní plamen vznikl, se ještě dostaneme. Teď ale několik slov o škodách, které byly opravdu enormní.
Požár zpustošil významnou část Starého i Nového města, a zvláště pak Židovského města. Podle některých odhadů shořelo celkem 766 obytných domů, z toho 318 ve zmíněné židovské čtvrti. Mezi zničenými budovami bylo šest kostelů i deset synagog a také novoměstské mlýny a související infrastruktura. Řada pramenů potom uvádí, že obětí mohlo být kolem 150 až 174. Značná část obětí byla podle všeho v synagogách, kam se lidé rozběhli hledat útočiště před plameny.
Požár trval podle dobových zpráv celých 24 hodin a za tu dobu plameny polykaly jeden dům za druhým. Zásahy obyvatel a městské stráže v podobě hašení vědry byly zoufale nedostatečné a nemohly požár takového rozsahu, byť jen zpomalit. Navíc bylo obtížné získat vodu, neboť některé sudy u veřejných studní byly prázdné a mnoho domů nemělo připravené dostatečné zásoby pro případ ohně. Požár tedy zničil velkou část Prahy, lidé se pak logicky začali ptát, kdo za to vlastně může.
Příčina požáru
Okamžitě po požáru se objevily hlasy, které poukazovaly na spojitosti s mezinárodně-politickou situací. Francie pod vedením Ludvíka XIV. vedla agresivní zahraniční politiku, a to zejména proti habsburským statkům. V mnoha případech šlo o skutečnou válku. Tato politická situace přispěla k tomu, že obviňování „francouzských žhářů“ nezůstalo věcí ulice, ale získalo veřejný i oficiální ráz. Jako by snad velký požár nemohl být dílem náhody či neštěstí, ale automaticky dával smysl jen jako součást širšího válečného konfliktu, který dnes označujeme jako „Devítiletá válka“.
Brzy byl proto zatčen jistý Vavřinec procházka, bývalý voják. Byl mučen a přiznal, že si jeho a skupinu kumpánů najali Francouzi. Jejich úkolem bylo způsobit co největší škody. Na základě jeho výpovědi byl popraven on i několik dalších lidí. Problém byl a je s tím, že to, co řekl, nedává na mnoha místech smysl. Výpověď má problémy se svojí konzistentností. Zkrátka, pohled na mučidla přesvědčí i toho nejzatvrzelejšího člověka trvajícího na své nevině.
Přímý důkaz tak chybí, stejně jako důkaz pro jakýkoliv jiný způsob vzniku požáru. Logicky by francouzský podíl nebyl úplně nesmyslný. Stejně tak ale mohlo jít o dílo někoho, kdo chtěl vytvořit příběh o francouzské vině. Podobné případy známe koneckonců i z dnešní doby. Stačí si vzpomenout na důchodce snažícího se vykolejit vlak a ve jménu proti-islámské hysterie to hodit na příslušníky muslimské komunity.
Své k tomu ale má co říct i populární Occamova břitva, tedy poučka o tom, že „to nejjednodušší vysvětlení bývá obvykle správné“. Co když byl požár prostě dílem náhody?
Zkusme nakonec provést malý experiment. Anketa o tom, koho nebo co osobně považujeme za příčinu požáru, nám samozřejmě o té skutečné příčině neřekne nic. Může být ale zajímavá z pohledu na to, jak historii pocitově vnímáme. A to je také zajímavé.
