Článek
Kdo byl mnich Odorik?
Odorik z Pordenone, Odoricus Boemus de Portu Naonis nebo Oldřich, Čech z Furlánska. To jsou jména, pod kterými lze tuto zajímavou středověkou osobnost potkat nejčastěji. Narodil se někdy v 70. letech 13. století a nad přesným datem se vznáší otazníky. Pro nás je zajímavé, že se narodil v italském Pordenone. Proč je tedy označován za Čecha? Jeho otcem byl podle všeho rytíř z vojska Přemysla Otakara II. To sice ještě nutně neznamená, že šlo o Čecha, Odorik to tak ale vnímal a označoval se za Čecha.
Z jeho dětství a mládí není mnoho zpráv a víme proto vlastně jen to, že vstoupil do františkánského řádu. Několik let strávil jako poustevník v jižní Francii, aby se připravil na své misionářské poslání. Posléze vyrazil na misijní cestu ve skupině irského mnicha jménem Jakub. Tato cesta vedla do říše Mongolů. Během ní zaujal svým nadáním pro jazyky a na strastiplné cestě prokázal svoji fyzickou i psychickou odolnost. Díky tomu dostal po návratu další úkol: navázat styky s Persií a Čínou.
Mnich Odorik v Číně.
Cesta českého mnicha Odorika z Evropy až do Tibetu
Druhá Odorikova cesta je prozkoumána o poznání podrobněji. Umožnil to fakt, že ji Odorik sám popsal (resp. nadiktoval) v díle „Popis východních krajů světa“, tedy v jednom z prvních cestopisů, které je možné připsat českému autorovi, byť jeho češství je třeba přijímat s jistými pochybnostmi. Důležitější je ale cesta samotná.
Odorik vyrazil z oblasti severní Itálie a jako nejlogičtější výchozí bod se proto uvádějí Benátky. Následně zamířil do Konstantinopole a přes Černé moře do Trabzonu. To byla klasická brána do karavanního světa Malé Asie a Persie. Přes Írán se do Indie nedostal, neboť v době jeho cesty se v oblasti válčilo. Následovala proto cesta do Bagdádu, Basry a poté již do oblasti kolem dnešní Bombaje. Zde našel ostatky čtyř misionářů, kteří zde byli umučeni před několika dekádami.
Plavil se k Cejlonu, na Sumatru a v jednom ze svých zápisů popisuje, jak z oblohy zmizela Polárka z nadhlavníku. Znamená to, že se dostal na jižní polokouli, dost možná jako první Čech, pokud jej za něj chceme považovat.
Další trasa jeho cesty vedla přes Jávu, Borneo a Vietnam do vytoužené Číny. Prošel řadou měst, zmínit musíme tři roky strávené v Pekingu. Poté se vydal na cestu zpět do Evropy. Během ní se dostal i do Tibetu, kde navštívil Lhasu, tedy místo, kde přebýval velký láma. Přes pohoří Hindúkuš a Persii pak zamířil zpátky do Evropy.
Když dorazil po mnoha letech zpět do kláštera v Pordenone, prakticky nikdo mu nevěřil, že jde o misionáře. Byl starý, nemocný a sešlý. I tak ale vyrazil do Avignonu za papežem, kterému chtěl reportovat o své cestě. Jeho zdravotní stav byl ale natolik špatný, že v jednom klášteře ulehl a nebylo jisté, zda přežije. Právě v téhle době nadiktoval své zážitky představenému kláštera a vzniklo zmíněné dílo.
Odorik se nicméně uzdravil do té míry, že byl schopen odebrat se do svého rodného kraje a tam v Udine zemřel v roce 1332. V době, kdy bylo jeho tělo vystaveno v místním chrámu, došlo údajně k několika zázrakům. Jeho cestopis se stal velmi populární a občas se zmiňuje i možnost, že jej četl i Kryštof Kolumbus. Odorik je každopádně považován za jednoho z prvních českých cestovatelů.
