Článek
Pražská „fronta na maso“ oslavovala řezníka
Příběh pražského Stalinova pomníku je dostatečně známý, jedná se nicméně o příklad toho, že proti stavění pomníků těm největším monstrům lidských dějin nejsme imunní ani my. Není vůbec důležité, že na svém místě stál jen sedm let a že se na něj od počátku dívala řada lidí se skrývaným odporem. Podstatné je, že v určitou dobu někomu skutečně přišlo jako dobrý nápad postavit nad Prahou pomník jednomu z největších masových vrahů historie lidstva.
Pomníku se rychle začalo přezdívat „fronta na maso“, neboť právě tak zástup pracujících vděčně následujících soudruha Stalina vypadal. Pomník byl odhalen 1. května 1955, tedy více než 2 roky po Stalinově smrti. Jen několik měsíců potom ale Nikita Chruščov na uzavřeném jednání odsoudil Stalinův kult osobnosti a netrvalo dlouho a „fronta na maso“ byla odpálena.
Stalin se tedy poroučel, to ale neznamená, že by byl se sochami zločinců konec. Vždyť kolik u nás bylo vztyčeno soch Klementa Gottwalda?
Mao Ce-tung ve zlatě
Staré známé rčení říká: „Nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy.“ Stalinovy se už pomníky nestaví (i když v Rusku k tomu opět nemají daleko), např. v Číně ale nyní roste 37 m vysoká a pozlacená socha Mao Ce-tunga. To je další masový vrah, který má na rukou mimo jiné i krev 40 milionů lidí zemřelých během velkého hladomoru vzniklého díky jeho rozhodnutím učiněným proti zdravému rozumu.
Mao Ce-tung patří k těm diktátorům, kteří jsou stále uctíváni.
Pro Číňany je přitom Mao Ce-tung stále ikonou, jakoby oněch 40 milionů lidí nikdy neexistovalo. A nejparadoxnější na tom všem je, že provincie Che-nan, kde nová socha vyrostla, patřila během hladomoru k těm vůbec nevíce postiženým. V místní společnosti musí být stále historická paměť na tyto události živá. Proč tedy některé společnosti oslavují postavy, jež z pohledu moderní morálky považujeme za tyrany? Co nás k tomu vede?
Pomníky zla
Diktátoři si dobře uvědomují, že k udržení své nadvlády potřebují vytvořit kult osobnosti. Sochy a pomníky jsou potom hmatatelným symbolem této propagandy, vtiskávají její podobu do veřejného prostoru a tím i do mysli lidí. Diktátoři budují příběhy o neomylných vůdcích, kteří údajně chrání národ, přinášejí prosperitu a porážejí nepřátele. Často se tak děje v době, kdy jsou lidé pod silným ideologickým tlakem a chybí jim kritická reflexe. Pomníky jsou potom kontinuálním pokračováním života diktátora a tím udržují jeho vliv i po smrti.
Čas dokáže přetvářet minulost, některé činy jsou zapomenuty, jiné jsou účelově interpretovány. Lidé mohou být oslavováni navzdory tomu, že za jejich činy stály masakry a perzekuce. Stalin, Mao Ce-tung, Napoleon… všichni jsou pro někoho hrdiny, zatímco jiní je vnímají jako tyrany.
Proč to ale všechno píšeme? Otázka pomníků diktátorům není jen historickým tématem, ale i aktuálním morálním dilematem. Kde je hranice mezi uchováním historie a jejím oslavováním? Odpověď závisí na tom, jak se daná společnost rozhodne interpretovat svou minulost a zda je ochotna se jí postavit čelem.
Představme si, že by Stalinův pomník vydržel do dnešních dnů. Měli bychom jej strhnout nebo ponechat? Příkladů je samozřejmě mnohem více, nedávno lomcoval společností případ pomníku maršála Koněva, předtím to byl Mariánský sloup na Staroměstském náměstí a dlouhodobě se vede debata o případném návratu pomníku maršálka Radeckého. Zde již sice nemluvíme o diktátorech, základní otázka ale zůstává. Do jaké míry je naše vnímání historie schopné unést přítomnost pomníku, který je s ním v přímém rozporu?
