Článek
Nájezd kovbojů Donalda Trumpa na Evropu
Jestliže si někdo ještě minulý týden udržoval bláhovou naději na to, že bombastická prohlášení Donalda Trumpa nebudou mít oporu v reálné politice, několik posledních dní pro něj znamenalo studenou sprchu. U příležitosti Mnichovské bezpečnostní konference se do Evropy vydali hned tři významní představitelé Trumpovy administrativy: ministr financí Scott Bessent vyrazil do Kyjeva a viceprezident J.D.Vance spolu s ministrem obrany Petem Hegsethem zamířili do ústředí NATO a do Mnichova. V Evropě je navíc i hlavní emisar pro Ukrajinu, Keith Kellogg.
Zatímco úvodní Hegsethův projev v ústředí NATO bylo možné z hlediska Evropy nejen zkousnout, ale i přijmout, to další už jsou pro Evropu opravdu silné kapky. Pete Hegseth zkritizoval nedostatečné evropské výdaje na obranu (stejně tak ty kanadské) a řekl, že Evropa musí přijmout vlastní odpovědnost za svoji obranu. Na pomoc si vzal i citát prezidenta Dwighta Eisenhowera a Evropa musí chtě nechtě uznat, že v tomto bodě mají Američané pravdu.
Pete Hegseth následně navštívil Polsko, které představuje výjimku a jehož výdaje na zbrojení z něj dělají slovy Hegsetha „vzorového“ spojence. I v tomto ohledu měl pravdu a od Poláků se máme co učit. I nastíněná idea rozdělení rolí, kdy si Evropa hlídá Rusko (z hlediska konvenční obrany, jaderný deštník by nad Evropou USA držely dále) a USA se v Indopacifiku budou spolu s dalšími spojenci starat spíše o Čínu, je vlastně poměrně logická. Tím to ale jen začalo.
Donald Trump zničil světový řád budovaný po desetiletí. Nic nového ale místo něj světu nenabízí.
Současná Amerika
Potom ale přišla smršť projevů, které euro-atlantické spojenectví posílají do hluboké a velmi pravděpodobně i nevratné krize. Viceprezident J.D.Vance ve svém projevu zkritizoval Evropu za nedostatek demokracie v projevu, v němž se prakticky vůbec nedotkl aktuálních bezpečnostních hrozeb nebo války na Ukrajině, a celý jej věnoval peskování Evropy (mluvíme o Evropě jako celku, nikoliv EU, neboť svůj „příděl“ dostala i Velká Británie). Na řadu přišla i bagatelizace snah Elona Muska o ovlivňování britské politiky nebo voleb v Německu.
Zní to vše velmi pikantně od představitele administrativy, která se odmítá bavit s novináři proto, že používají staletý geografický název „Mexický záliv“, která rozesílá vědeckým ústavům (těm, které zatím nezrušila) seznamy zakázaných slov, která propouští tisíce a tisíce státních zaměstnanců, kteří nejsou dostatečně loajální, která je trestá za to, že dělali svoji práci, která nerespektuje rozhodnutí vlastních soudů apod. V tomto výčtu bychom mohli ještě dlouho pokračovat, důležité je, že USA se za poslední čtyři týdny skutečně proměnily doslova v dystopii.
YouTube je plný videí, v nichž se šokovaní Američané dělí o své zkušenosti z posledních dní a řada z nich se v slzách omlouvá za to, že Donalda Trumpa v listopadu volili. Na to už je ovšem pozdě. Vraťme se ale k Evropě.
Projev J.D.Vance si vysloužil kritiku evropských představitelů, která je zcela na místě. Něco takového je v diplomacii poměrně drsnou urážkou a Evropa by si ji neměla nechat líbit, už jen vzhledem k situaci, která v USA panuje. Naopak, evropští představitelé by se neměli bát kritizovat Spojené státy za to, co jejich vedení na domácí scéně předvádí.
Další facku dostala Evropa ve chvíli, kdy bylo naznačeno, že se s ní při mírových rozhovorech o válce na Ukrajině nepočítá. To navíc platí i pro Ukrajinu, tedy napadenou zemi. V kontextu nijak neskrývaných vřelých vztahů prezidenta Trumpa s mnoha diktátory včetně Vladimira Putina je to doslova děsivá zpráva.
Donald Trump chce tedy ukrajinské nerostné bohatství a nenabídne za to prezidentu Zelenskému ani místo u stolu, u kterého se bude jednat o osudu jeho země? Americký ministr zahraničí Marco Rubio sice posléze korigoval původní informace v tom smyslu, že Evropa i Ukrajina budou mít samozřejmě své slovo prostřednictvím svých zastupitelských úřadů, což je ovšem velmi chabá náplast a rozhodně nejde o plnohodnotnou účast na jednáních. Evropští představitelé musí tuto ideu odmítnout a také tak naštěstí činí.
Poměrně pikantní je, že Evropa našla posléze jisté zastání u Číny, jejíž ministr zahraničí uvedl, že EU by rozhodně měla být součástí vyjednávání. Z tohoto stručného přehledu je tedy zřejmé, že Donald Trump rozkopal během necelého měsíce světový řád budovaný po desetiletí. Co je ale horší, namísto něj nabídl jen chaos a gangsterské praktiky. Jinými slovy, během tohoto víkendu se svět nenávratně změnil, byť si toho možná většina lidí zatím nevšimla. Je proto na místě otázka: co bude dál? A co nám k této otázce může říct historie?
Výsledek Mnichovské bezpečnostní konference? Evropa a Ukrajina zůstaly samy.
Historická zkušenost: je nám k něčemu?
Analytici se nyní pokoušejí odhadnout další vývoj a často k tomu používají historické paralely. Nám je velmi blízká ta mnichovská a bohužel se zdá, že je i trefná. Pokud se ale pokusíme odhadnout podobu světa za nějakých 5-10 let, zjistíme, že historie nám zas tak moc nepomůže. Jistě, Mnichov 1938 nabízí zcela jasné varování a pokud jej svět nevyslyší (a zdá se, že opravdu nevyslyší), potom z toho budou ještě velké nepříjemnosti.
Předjímat ale konkrétní budoucí události je velmi obtížné. Problém je totiž v tom, že přelomové události jako je tato znamenají i proměnu myšlení lidí a když dnes ještě myslíme „postaru“, nemáme šanci dojít k předpovědím, které se následně naplní. Zde je nám historie užitečná, má totiž v kapse řadu příkladů toho, že přesně takto to funguje.
Pokud bychom se přenesli do zmíněného roku 1938 a zeptali se lidí, jak celá tehdejší krize skončí, mohli bychom dostat celou řadu odpovědí. Někdo by byl pesimista a viděl by Československo pohlcené Německem, jiný by věřil v československé vítězství a návrat Masarykovské demokracie. Koneckonců, za ní byly miliony Čechoslováků v září 1938 ochotny položit život. Koho by ale napadlo, že po československém vítězství o sedm let později nebude mít už o Masarykovy ideály většina společnosti vůbec zájem a ochotně se vydá komunistickou cestou?
Anebo jinak: když v roce 1940 visela v Paříži z Eiffelovy věže vlajka s hákovým křížem, kdo by si vsadil na to, že o deset let později budou Francie a Německo ruku v ruce tvořit novou Evropu postavenou na vzájemné spolupráci a demokratických základech? Stejně tak je nemožné odhadnout, v jakém stavu se bude svět nacházet za deset let. Změní se totiž naprosto všechno, a především budeme my všichni přemýšlet úplně jinak, tak, jak si dnes vůbec neumíme představit.
Budoucnost samozřejmě není předem daná a nevíme, jaké události budou náš světonázor formovat. Jak se bude vyvíjet situace v USA? Je Donald Trump jen krátkodobou epizodou, které už za dva roky učiní přítrž midterms, tedy volby do Kongresu a části Senátu? Třeba Demokraté vyhrají tak masivně, že budou mít dost sil na Trumpovo odvolání. Stejně tak to ale může dopadnout opačně a Trump upevní svoji moc tak, že se nechá zvolit doživotně. A co když dojde ke stále reálnějším střetům mezi federálními úřady a jednotlivými státy, které jsou pod vládou Demokratů, typicky Kalifornie? Mnozí nevylučují ani druhou americkou občanskou válku.
To samé platí pro Evropu. Současná situace může být restartem, který Evropa potřebovala a skutečně se díky tomu dokážeme osamostatnit a posunout se do první ligy velmocí. Potenciál k tomu totiž Evropa má, je ale třeba jej využít. Anebo nás vzájemné spory rozdělí natolik, že Evropa nebude schopná bránit se svému rozervání ostatními velmocemi a nad Bratislavou bude vlát ruská vlajka, nad Grónskem americká a nad středomořskými přístavy čínská?
Jedno je jisté, za deset let to všechno uvidíme úplně jinak než dnes. To ale neznamená, že by snad historie nebyla důležitá. Několik obecně platných pravd totiž v zásobě má. Rezignace a ustupování agresorovi se nevyplácí nikdy.
Jak vidíte šance Evropy vy? Bude to potřebný restart, který z Evropy udělá velmoc? Anebo skončíme pod nadvládou některé jiné velmoci?
Zdroje informací:
