Článek
Jak zajistit kvalitu výrobků?
Každý trh potřebuje fungovat v nějakých mantinelech a jeho účastníci musí dodržovat určitá pravidla. To platí na celém světě dnes, stejně jako v minulosti. Platilo to za Rakousko-Uherska, platilo to za první republiky, za komunismu a platí to samozřejmě i dnes. Stejně tak byly ale normy součástí středověké společnosti.
Normy jsou ale samy o sobě k ničemu, pokud neexistuje systém, který zajistí jejich dodržování. Dnes si musí úřady vystačit s pokutami, ve středověku měly mnohem více možností. Jinými slovy, tresty za porušování norem (čili šizení zákazníků) byly opravdu drakonické. Ani to ale nepoctivé obchodníky a výrobce vždy neodradilo. Úřady tak měly dostatek příležitostí, jak si svá práva a možnosti vyzkoušet v praxi.
Co se trestalo?
Výčet toho, co bylo při výrobě potravin nepřípustné samozřejmě reagoval především na způsoby, jakými se obchodníci a výrobci snažili obohacovat na úkor svých zákazníků. Tak například máslo muselo být skutečně máslo a nesmělo obsahovat žádný lůj. Tlučený pepř zase nesměl obsahovat drcenou chlebovou kůrku a žádné příměsi nesměla obsahovat ani mouka.
Samostatnou kapitolou byla čerstvost, např. u ryb bylo explicitně zakázáno používat krev jiných ryb na barvení těch starších. Samozřejmostí bylo dodržování měr a vah, na trzích byla vždy přítomna oficiální městská váha. Jednotlivé stánky a obchody potom procházeli městští úředníci a nabízené zboží pečlivě kontrolovali.
Také v hospodách bylo třeba dodržovat míru, město opět disponovalo oficiálním měrným žejdlíkem s hřebíkem, který sloužil jako ryska. Také kvalita piva byla pečlivě sledována. Pokoušet se obcházet tehdejší pravidla a normy bylo potom hodně rizikovým podnikem, protože tresty opravdu „stály za to“.
Tresty pro nepoctivce: máčení i máslo na hlavě
Není správná představa, že by snad tehdejší úřady nechaly každého obchodníka, který špatně navážil, připravit o hlavu. Trestem za první přistižení při té či oné nepoctivosti byla většinou pokuta. Pokud se ale stejného prohřešku někdo dopustil opakovaně, čekal jej většinou pranýř ve spojení s další, a ještě větší pokutou.
Co to ten pranýř vlastně byl? Šlo o zařízení, ve které byl dotyčný uzavřen (většinou za krk a ruce) a po dobu několika hodin vystaven na veřejném prostranství, kde se stal terčem posměšků, ponižování, ale také na něj byla kolemjdoucími házena shnilá zelenina, hlína apod. Pranýři někdy předcházelo i bičování. Pokud bylo předmětem šizení máslo, dotyčný měl na pranýři hlavu namazanou právě máslem. Odtud mimochodem pochází výraz „mít máslo na hlavě“.
Pokud si ani potom nedal nepoctivec pokoj, anebo byl jeho prohřešek opravdu vážný, začalo jít do tuhého. Z nesmrtících trestů bylo používáno sekání rukou nebo třeba tzv. máčení. V tomto případě šlo o trest, který byl v Čechách populární především v době Rudolfa II. Dotyčný byl uzamčen v železné kleci a spouštěn do řeky (v Praze do Vltavy). Cílem nebylo jej utopit, ale spíše jeho opakovaným ponořováním do vody pobavit dav. Vzhledem k tomu, že mohla být třeba zima, nešlo o nic příjemného.
Potom zde byly samozřejmě tresty smrti. Za vážné prohřešky a šizení ve velkém, mohl následovat i trest smrtící. Ten mohl mít podobu „běžného“ oběšení nebo stětí mečem, stejně tak ale mohlo jít o skutečně kruté usmrcení. Šlo například o upálení či uvaření ve vroucí vodě nebo v oleji. Příkladem skutečně unikátního trestu pak bylo rozdrcení nebo roztrhání koňmi.
Zrození reklamací
Zajímavé je, že již ve středověku se zrodily i reklamace. Ty sice nebyly nijak obecně kodifikovány, ovšem s jednou výjimkou. Šlo o prodej koní. Pokud se u koně projevila do tří dnů „vada“ v podobě dýchavičnosti nebo jiného zdravotního problému, zákazník měl právo na vrácení peněz. U ostatních výrobků se stížnosti řešily individuálně.
Další zajímavostí je, že šizené a nekvalitní potraviny, které městští úředníci objevili, nebyly ničeny. Město je namísto toho rozdalo chudině. Jinými slovy, již ve středověku se trh řídil podobnými pravidly jako ten dnešní. I tehdy se kvalita kontrolovala a za porušování pravidel existovaly tresty. Ty by samozřejmě dnes nebyly přijatelné, to je ale vlastně jediný reálný rozdíl.
