Článek
Historické postavení velmoci
Mluvíme-li o dějinných obdobích, v nichž bylo možné označit Čechy za regionální velmoc (globální velmoci samozřejmě po většinu historie logicky neexistovaly), můžeme zmínit dobu Přemyslovců, následně samozřejmě dobu Karla IV. Také Habsburská monarchie, jejíž významnou součástí České země byly, hrála dlouhou dobu roli jedné z evropských velmocí.
Zvláště v druhém případě máme někdy tendenci považovat se spíše za okupovanou zemi, to je ale špatná interpretace. Češi byli integrální součástí této mnohonárodnostní velmoci, často působili ve vysokých státnických či vojenských funkcích, a tak ovlivňovali fungování a politiku monarchie. Nás ale dnes spíše než historie zajímá současnost, resp. budoucnost. Proč?
Proměna světa
Dnes již je zřejmé a nezpochybnitelné, že žijeme v době, kdy dochází k proměně světového řádu. Jedna z historických teorií říká, že každých zhruba 100 let dochází k proměně světového řádu. Ten starý se vyčerpá a musí jej nahradit nějaký nový. Před stoletím přinesla fundamentální změny první světová válka, o sto let dříve to byl konec Napoleonských válek atd.
Nyní se vyčerpal potenciál řádu, který stvořily dva světové konflikty 20. století (řada odborníků ale třeba také Winston Churchill nemluví o dvou světových válkách ale o jednom konfliktu, o „druhé třicetileté válce). Proč tomu tak je?
V posledních cca 80 letech došlo k prudkému rozvoji globalizace a mezinárodního obchodu, který přinesl světu bezprecedentní ekonomickou prosperitu a kapitalistický model dříve či později převzala s úspěchem většina světa (tzv. „komunistickou“ Čínu nevyjímaje). Nyní ale tento globální kapitalismus narazil na své limity. Po jistou dobu bylo pro etablované a ekonomicky výkonné státy výhodné globalizaci podporovat, neboť přinášela zisk i jim. Ve chvíli, kdy se ale ze zemí jako Čína či Indie stávají nové velmoci, pro ty staré už to výhodné není, neboť v případě konfliktu budou v nevýhodě kvůli tomu, že se vzdaly celých strategických odvětví a outsourcovaly je např. v Číně, tedy u svého vyzývatele.
Tento stav je neudržitelný a je to zřejmé již nějakou dobu. To ale není vše. Změn, kterými svět prochází je mnohem více. Klimatická změna zásadně proměňuje arktickou oblast. Tání ledu odkrývá nové námořní cesty. Třeba pro Čínu to může znamenat možnost vytvořit si novou „polární hedvábnou stezku“, která bude rychlejší a potenciálně bezpečnější námořní trasou než Suezský průplav. To je ale těžko přijatelné pro Rusko, které má v Arktidě své zájmy i pro USA, pro něž je zase Arktida vojensky důležitá kvůli ochraně vlastního území. Důsledek? Nevyhnutelný střet velmocí o Arktidu.
Je třeba si uvědomit také to, že nemluvíme o jakési hypotetické budoucnosti. Proměna světového řádu už probíhá a velmoci se „daly na pochod“. Myslet si v této situaci, že to lze ignorovat a stačí počkat na to, až se svět vrátí k normálu, je doslova šílenství. Nic takového se nestane, nejde o žádnou turbulenci, která se uklidní. Žijeme v jedné z oněch přelomových period, kdy se svět zásadním způsobem proměňuje.
Co nás čeká?
Nabízí se otázka, na co se ale svět proměňuje. Křišťálová koule neexistuje a podoba světa za 10, 20 či 30 let je velkou neznámou. Budoucnost bude výsledkem událostí, které teprve přijdou. Přesto lze ale vysledovat určité trendy. A je třeba říct, že pro nás příliš optimistické nejsou. V době od konce druhé světové války byl svět bipolární, existovaly dvě velmoci, které se navzájem držely do jisté míry v šachu. Po rozpadu Sovětského svazu zbyla jedna globální velmoc, tedy USA, pořád to ale mělo stejný efekt: existoval jakýsi garant světového řádu a pokud někdo začal porušovat jeho pravidla až příliš okatě, byla zde síla, která jej mohla usměrnit.
To nyní mizí. USA slábnou a už ztratily svoji schopnost fungovat jako absolutní garant světového pořádku (nemluvě o tom, že politické změny přímo v USA naznačují zásadní změnu jejich politického systému a postupný příklon k autoritářskému způsobu vlády, která ani nemá motivaci nějaký řád bránit a udržovat). Multipolární svět ale znamená konec garancí, které přinášely bezpečí malým a středně velkým státům jako je Česko. Vrací se 19. století a jeho sféry vlivu, kde platí pravidla toho, kdo danou vlivovou sféru spravuje.
Pojďme dále: zdá se nevyhnutelné, že se USA postupně stáhnou z Evropy. Nejde ani zdaleka jen o věc spojenou s Donaldem Trumpem. K tomuto kroku se schylovalo již dlouhou dobu a je to z amerického pohledu skutečně logické. Děje se tak ale v době, kdy Rusko odhodilo veškeré mimikry a už ani nepředstírá, že chce být součástí světa řízeného jinými pravidly než pravidly síly.
Takovou oklikou se tedy dostáváme k tomu, jaká bude role Česka a co všechny tyto změny znamenají právě pro nás.
Česká budoucnost
Scénářů, které mohou nastat, je celá řada. My se ale budeme zabývat tím optimistickým. Ten je založený na tom, že Evropa bude schopná skutečně využít své výhody. Evropa je ekonomická velmoc a pokud bude schopna stát se akceschopnou i na poli politickém a vojenském, stane se jednou ze tří či čtyř globálních supervelmocí, které budou utvářet budoucnost světa. Počet obyvatel Evropské unie je asi 450 milionů, což z nás dělá třetí nejlidnatější politický celek světa po Indii a Číně. Evropa má navíc obyvatelstvo relativně vzdělané, má dobrou průmyslovou i vědecko-technologickou základnu. Podmínky pro naplnění optimistického scénáře zde tedy jsou. Má to ale podmínku, kterou mnozí neradi slyší: silnější integrace. Má-li se Evropa a s ní i Česká republika stát světovou velmocí, musí překonat překážku v podobě nedokončené integrace. Bez toho se nikdy nemůžeme stát skutečně významným hráčem a budeme jen ve vleku ostatních velmocí, resp. budeme jim do jisté míry vydáni napospas.
Nemusí se jednat hned o federaci, byť již zmíněný Winston Churchill v roce 1946 prohlásil, že vznik „Spojených států evropských“ je víceméně nezbytná podmínka skutečně silné Evropy. To je ale nyní těžko představitelné a budeme se muset spokojit s tím, co průchodné je. Jedná se o snížení byrokratické zátěže, což je věc, kterou si již EU pomalu začíná uvědomovat a tváří v tvář ruské hrozbě se pomalu ale jistě mění. Tím by se měla zvýšit efektivita a ekonomická výkonnost. Dalšími kroky by potom měla být společná měna opravdu ve všech zemích (ano, i u nás) a společná obranná i zahraniční politika.
Současné změny nabízejí ideální příležitost k tomu, aby se EU skutečně proměnila v supervelmoc. Je ale třeba tuto šanci využít. Je přitom klidně možné, že pokud bude pokračovat úpadek USA a bude to právě Evropa, která se stane vůdčí silou západního světa. Euro má předpoklady k tomu, aby nahradilo dolar na pozici hlavní světové měny a již nyní můžeme sledovat, jak investoři minimálně diverzifikují svá portfolia dříve složená z čistě amerických investičních produktů, které ztrácejí stabilitu i hodnotu, a mnohem větší pozornost věnují těm evropským.
Dostáváme se tedy k tomu, proč jsme začínali vzpomínkou na Přemyslovce nebo Habsburky. Současná proměna světového řádu nás opět může vynést do pozice, kdy budeme mít podíl na velmocenské politice. Má to ovšem podmínky: musíme tuto šanci využít a nesmíme selhat jako Česko, ani jako Evropa. Kromě toho, že se Evropa vyhoupne na pozici světové velmoci se může také stejně tak stát, že se EU rozpadne nebo nebude schopná posunout se správným směrem. V takovém případě, bez opory ve Spojených státech, skončíme nevyhnutelně jako kořist.
Co říci na závěr? Dnešní zítřejší budoucnost bude pozítří včerejší minulostí. Jak se na ní budeme dívat? Využijeme svoji šanci v duchu následujícího videa? Anebo selžeme a budeme na doby, kdy jsme byli velmocí jen vzpomínat? Mimochodem, fakt, že se takováto videa začínají objevovat stále častěji je ukázkou toho, že svět opravdu čeká velká proměna. Je třeba, aby si to uvědomilo maximum lidí.
