Článek
Čechy jako země horníků
České země patřily ve středověku k z nejvýznamnějším hornickým oblastem Evropy. Prapůvod této činnosti spadá samozřejmě již do pravěku dolovalo se i v dobách, kdy naše území ovládali Keltové či Germáni. Hornických oblastí byla přitom celá řada, slavná je Kutná hora a její stříbrné doly, těžilo se i v Kašperských horách, v Jáchymově a na mnoha dalších místech.
Hornictví bylo organizováno podle dobového práva a zákony jasně stanovovaly pravidla pro těžbu i sdílení zisků. Nás dnes ale nebude zajímat ani tak to, jak se dostávaly peníze z dolování do královských pokladen jako to, v jakých podmínkách žili a pracovali ti, o které šlo především: samotní horníci.
Život horníka ve středověku
Středověký horník měl práci, která byla těžká, nebezpečná a vysoce náročná. Práce v dolech byla fyzicky i psychicky vyčerpávající a v neposlední řadě byla spojena s rizikem vážných úrazů nebo dokonce smrti. Není třeba zdůrazňovat, že ani jedno z toho nebylo nikterak neobvyklé.
Ačkoliv hornictví prodělávalo kontinuální vývoj, středověké technologie horníkům práci příliš neulehčovaly. Chybět samozřejmě nemohly mlátka se želízky. Horníci používali pouze primitivní nástroje, jako byly obyčejné krumpáče, kladívka a lopaty. Stabilitu šachet zajišťovaly dřevěné podpěry a k odstraňování vody z dolů se využívaly mechanické pumpy poháněné samozřejmě lidskou nebo zvířecí silou.
Šachty byly velmi úzké a temné, jediné světlo poskytovaly olejové lampy, které samy o sobě představovaly riziko. Šachty byly nestabilní a velmi často docházelo k jejich zhroucení. Závaly hrozily skutečně neustále.
Středověké doly přinesly Českému království bohatství a prosperitu
Další riziko představovaly kromě úrazů také toxické plyny či chronická respirační onemocnění. Extrémní fyzická náročnost povolání si také vybírala svoji daň a horníci se dožívali kratšího věku (průměrná doba dožití byla ve středověku již tak krátká). Pokud si ale myslíte, že tyto nevýhody byly kompenzovány alespoň vysokými platy a společenskou prestiží, jste na omylu.
Nelze samozřejmě úplně zobecňovat, ale hornické povolání patřilo ve středověku k těm hůře placeným i přes to, jakou obrovskou hodnotu pro majitele dolu produkovalo (kromě toho bylo hornictví nezbytnou podmínkou pro rozvoj řady dalších řemesel a mezinárodního obchodu). Nepochybně existovali osvícenější šlechtici či majitelé dolů, kteří se o své horníky starali dobře, šlo ale spíše o výjimky.
Horníci po práci
Pro horníky byly mimo samotné doly důležité především dvě instituce. Tou první byl kostel, kde se modlili ke svaté Barboře, jakožto patronce horníků. Kromě kostela to byly potom nálevny, horníci se po těžké práci rádi bavili a alkohol u toho tekl proudem. Podle konkrétního období převládalo pivo, víno, medovina, později potom nejrůznější pálenky. Hornickým nálevnám se říkalo kavny.
Vzhledem k nízkým mzdám bydleli horníci a jejich rodiny v malých a nuzných domcích, většinou poblíž samotného dolu. Život horníka ve středověku byl zkrátka velmi těžký, tvrdý a nebezpečný.
