Článek
Srpen 1968 a jasný agresor
Když v srpnu 1968 vstoupila do Československa vojska pěti armád Varšavské smlouvy a pásy svých tanků rozdrtila reformní proces známý jako pražské jaro, bylo pro Československo a jeho občany přirozené chápat toto bezpráví jako útok vnějších sil. Bylo možné říct „my jsme oběti a oni jsou agresoři“. Oněch více než sto mrtvých a další stovky raněných měli na svědomí cizí útočníci. O rok později bylo ale všechno jinak. A snaha o pochopení událostí ze srpna 1969 je pro nás dnes proto mnohem bolestnější a značně nekomfortní.
První výročí invaze
Rok, který uběhl od vpádu vojsku Varšavské smlouvy do Československa, byl poměrně dlouhou dobou, za kterou byli uhašeny významnější pokusy o odpor nebo alespoň o projevy vzdoru proti nové okupaci. Čas od času nicméně došlo k opětovnému vzedmutí národní hrdosti a alespoň k symbolickému odporu.
Asi nejvýznamnější takovou událostí bylo upálení Jana Palacha, ale počítat mezi ně můžeme i jarní vítězství československých hokejistů nad Sovětským svazem. To skončilo nepokoji v centru Prahy a rozbitou výlohou kanceláře letecké společnosti Aeroflot. Dodnes není zřejmé, do jaké míry šlo o spontánní akci a do jaké míry šlo o provokaci agentů StB.
Ať tak či onak úřady to utvrdilo v tom, že je potřeba se intenzivně připravovat na nadcházející první výročí invaze.
Pod sochou sv. Václava v Praze, 21. srpna 1969
Ozbrojené složky v pohotovosti
Po celém Československu byly v pohotovosti desítky tisíc vojáků, příslušníků Veřejné bezpečnosti i Státní bezpečnosti a v neposlední řadě také příslušníků Lidových milicí. Již od 18. srpna se začaly ve velkých městech konat demonstrace, které samozřejmě vyvrcholily o dva dny později, tedy 21. srpna 1969. Tento den připadl na čtvrtek.
Demonstrace zažila Ostrava, Opava, Olomouc, Jihlava, České Budějovice i řada dalších měst. Nejsilnější protesty a také nejtvrdší střety demonstrantů s policisty, milicionáři a vojáky se udály v Praze, Brně a Liberci. Není přitom bez zajímavosti, že slovenská města zažila jen velmi malé demonstrace, což svědčí o tom, že pro slovenskou společnost nebyl srpen 1968 ani zdaleka takovým traumatem jako pro tu českou.
V Praze se hlavní protesty konaly na Václavském náměstí. Ozbrojené složky proti nim postavily obrněné vozy, a dokonce celý tankový pluk. Rok poté, co Prahou projížděly tanky sovětských okupantů, se na stejných místech řadily tanky československé, aby zasáhly proti těm, kteří si jeden z nejčernějších dnů naší novodobé historie přišli připomenout.
Zásah bezpečnostních složek
Zásah byl od začátku naprosto nekompromisní. Lidé byli zatýkáni a biti jen za to, že měli na oblečení trikoloru nebo přes ruku černou pásku. Absurditu toho, že českoslovenští policisté mlátí někoho za to, že má československou trikoloru, lze i po 55 letech pochopit jen velmi těžko.
Příslušníci Veřejné bezpečnosti byli však ještě těmi, kteří se mnohdy chovali relativně slušně a demonstrantům nejeden příslušník soukromě řekl, že s nimi cítí a se zásahem osobně nesouhlasí. To se však ani v nejmenším nedalo říci o příslušnících Lidových milicí. Těch bylo k potlačování demonstrací nasazeno asi 40 000 a jednalo se v naprosté většině o fanatické příznivce tvrdé komunistické ideologie. Právě Lidové milice jsou podle všeho zodpovědné za všech pět obětí, které měl 21. srpen 1969.
V Praze to byl teprve 14letý Bohumil Siřínek, který se ve skutečnosti vracel z výletu, a s demonstrací neměl nic společného. Milicionář ho zastřelil samopalem. Další obětí byl 19letý Vladimír Kruba a 18letý František Kohout. V Brně byla po střelbě milicionářů letý do davu zabita 18letá Danuše Muzikářová a poslední pátou obětí byl 28letý Stanislav Valerach.
Těchto pět mrtvých československých občanů neměli na svědomí sovětští vojáci, kteří ani nemuseli opustit kasárna. Špinavou práci za ně odvedli československé bezpečnostní síly, které se nerozpakovaly střílet do svých spoluobčanů, brutálně je mlátit, nebo držet dlouhé týdny a měsíce ve vězení. Stovky a tisíce dalších účastníků demonstrací bylo v dalších týdnech propuštěny ze zaměstnání, přeřazeny na horší pozice, nebo vyloučeny ze škol.
Srpnem 1969 tak definitivně začala normalizace a trvalo dalších dvacet let než se o událostech z roku 1969 mohlo opět začít svobodně mluvit.
