Článek
První světová válka a České země
Na začátku roku 1916 zuřila první světová válka již druhým rokem a to, co mělo být zpočátku jen malým lokálním konfliktem či spíše trestnou výpravou v reakci na atentát spáchaný na následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este, se proměnilo ve světový konflikt. Ten svým rozsahem přesahoval vše, co doposud svět poznal. Dopady měla válka samozřejmě i na české obyvatelstvo.
Rakousko-uherská armáda sice v roce 1915 dosahovala na bojištích jistých dílčích úspěchů, když se jí společně s armádou Německou podařilo zatlačit Ruskou armádu až na území Litvy, Běloruska a Ukrajiny. Rakousko za to ale platilo obrovskou cenu. Od začátku války počítalo své ztráty na statisíce mužů. Nezanedbatelnou část z nich samozřejmě tvořili i Češi.
Současně začalo Rakousko-Uhersko pociťovat i hospodářské dopady války. A ty se projevovaly různě. První světová válka se neblaze podepsala na všech oblastech života, včetně průmyslu a zemědělství. Dokonce i pivo, kdysi stejně jako dnes neodmyslitelná součást každodenního života českého obyvatelstva, se stávalo nedostatkovým zbožím. Jak k tomu došlo?
Problémy pivního průmyslu
Prvním problémem, se kterým se museli pivovarníci potýkat, byl pokles zájmu o pivo. Velká část nejvěrnějších zákazníků, tedy mladých mužů, byla na frontách, pořádalo se mnohem méně zábav a společenských akcí apod. To vše snížilo zájem o pivo. To ale nebylo to nejhorší. Tento pokles se totiž podařilo alespoň částečně vykrýt tím, že více piva odebíraly průmyslové podniky pro své dělníky. Těžký průmysl byl pro stát v době války samozřejmě zásadní, navyšovala se výroba a kupovalo se i více piva. Další velký dopad měly také omezené dodávky uhlí, které logicky mířily jinam než do pivovarů.
To, co pro pivovary znamenalo skutečnou katastrofu, byl ale katastrofální nedostatek sladu. Ječmen, tedy klíčová složka pro výrobu sladu, byl totiž zařazen mezi strategicky významné komodity, které byly prioritně využívány pro potřeby vojska. Zemědělci byli nuceni snižovat osevní plochy, resp. část výnosů museli odevzdávat státu.
Cena ječmene proto prudce vzrostla a v důsledku toho muselo mnoho menších pivovarů zavřít. Zpočátku sice pivovary mohly čerpat ze svých zásob, to bylo ale možné pouze do určité míry. I přes rostoucí ceny ječmene ho začalo kvapem ubývat.
Tento kontinuální proces musel vyvolat odezvu státních orgánů. Již v polovině roku 1915 bylo zavedeno pravidlo, že pivovary, které před válkou vystavily více nežli 15 000 hektolitrů piva, mohou nyní vařit jen 75 % své předválečné produkce. Ani to ale nestačilo.
Na samém začátku roku 1916 bylo zákonem staveno, že vyrábět se bude jen 35 % předválečné produkce, pivo se bude čepovat jen 3 hodiny denně a zaveden bude přídělový systém. Na jednu osobu bylo možné si za večer koupit 0,5 litru piva v hostinci nebo 1 litr do džbánku. Tento stav byl samozřejmě velmi neutěšený. Pivovary se proto snažily situaci obejít např. výrobou piv o nižší stupňovitosti nebo začaly používat náhražkové suroviny jako cukr, bramborový škrob, kukuřici, proso, ale dokonce i kaštany a další suroviny.
Jen málokoho ale asi překvapí, že nic z toho situaci nezachránilo a ta se naopak ještě zhoršovala. Na konci roku 1917 se u nás vyrábělo pouze 6 % předválečné výroby piva a celý tento průmyslový segment prakticky zkolaboval.
Na venkově měli zemědělci právo ponechat si 35 procent ječmene pro hospodářská zvířata. Ti jej pak samozřejmě často „na černo“ používali k domácímu vaření piva. Na kolapsu pivovarnictví a těžkých časech českých pivařů to ale nic nezměnilo. K tomu, aby se české pivo vrátilo na scénu, si museli počkat až do konce války.
Zdroje informací:
