Článek
Hlavní představitelé případu
V centru celého případu byla brněnská textilní továrna Himmelreich und Zwicker. Jejími zakladateli byli v roce 1895 židovští podnikatelé Heinrich Himmelreich a Julius Zwicker. A dařilo se jim dobře. Rakousko-Uhersko potom sice přestalo existovat, ale továrna dokázala prosperovat i po vzniku Československa. To už sice zemřelého Heinricha Himmelreicha nahradil ve vedení firmy jeho syn Paul, jinak ale bylo vše při starém. Vlastně nebylo, Paul Himmelreich se oženil s Julií Zwickerovou a narodila se jim dcera jménem Marion.
Ani řada požárů, ani světová hospodářská krize továrnu nedokázaly zničit, a tak se firma, mezi jejíž největší odběratele patřila společnost Baťa, těšila dobrému jménu i ekonomickému zdraví. To ale neuniklo ani lidem, kterým se nedařilo zdaleka tak dobře. Dne 31. ledna 1936 ale našla Julie Zwickerová, nyní tedy již Himmelreichová, auto poškozené kyselinou. Touto událostí začala skutečná noční můra rodin, které se spojily v jednu.
Vydírání podle rodokapsu
Jen několik dní po epizodě s kyselinou dorazil první vyděračský dopis. V něm byla popsána událost s kyselinou, a hlavně byly vzneseny první výhrůžky i požadavky. Zločinci, kteří se podepsali jako „Drei Rangers“, požadovali 45 tisíc korun a hrozili únosem a zohavením malé Marion. Nechyběla ani obligátní výhrůžka pro případ, že by byla kontaktována policie.
Zločinci tvrdili, že pracovali dříve v textilní továrně a mstí se tímto způsobem za tuberkulózu způsobenou špatnými podmínkami. Dopis byl psán zjevně písmem, které se někdo snažil schválně změnit, aby nebyl rozpoznatelný. Rodina policii kontaktovala, Marion dostala ochranu a vyřešením případu byl pověřen speciální tým.
Začala ale hra na kočku a na myš. Zločinci o zapojení policie již věděli, ale přesto se snažili vymámit z továrníků peníze i nadále. Místo dopisů nyní komunikovali přes telefon. Po epizodě s jistým malířem pokojů jménem Vilém Retlaky, který se snažil tvrdit, že je součástí organizované skupiny vydírající brněnské židy (za toto „přiznání“ požadoval odměnu), přišel telefonát osudný.
Policie se totiž stále neměla čeho chytit a přišla proto s nápadem rozestavit hlídky u maximálního počtu brněnských telefonních budek hlídek. Světe div se, zafungovalo to. Během jednoho vyděračského hovoru policista zločince zatkl.
Šlo o 29letého Jana Peiperta, úředníka, ovšem toho času nezaměstnaného. Ten se posléze policii přiznal a také vypověděl, že jej k činu inspirovaly detektivky a jakýsi článek o amerických gangsterech. A mimochodem, žádné komplice neměl.
Nejen v brněnských novinách se objevily titulky jako:
„Brněnský kidnapper dopaden!“, „Brněnský továrník vydírán po způsobu gangsterů“
Na případu se snažil přiživit ještě vojín Jan Novák, který poslal další dopisy s tím, že on je originálním členem „Drei Rangers. Šlo ale o úplného amatéra, kterého policie dopadla velmi brzy. Případ brněnského vydírání se tak stal definitivní minulostí. Osud majitelů továrny ale přervala druhá světová válka, část rodiny ji musela strávit v Terezíně. Hřebíček do rakve potom zatloukl rok 1948 a znárodnění, po němž následovala emigrace velké části rodiny.
