Článek
Boj za volební právo
V druhé polovině 19. století se i v Rakousko-Uhersku začala společnost dramaticky proměňovat. Industrializace, nové fascinující vynálezy, ale i stěhování lidí do měst a změna struktury společnosti vedly k tomu, že lidé stále důrazněji požadovali podíl na vládnutí. Demokracie tak, jak jí známe dnes, byla ještě daleko, cesta k ní ale byla nastoupena.
Jedním z požadavků, které začaly některé části tehdejší společnosti stále častěji zmiňovat, bylo všeobecné volební právo. V Rakousku-Uhersku platil od roku 1861 při volbách do Říšského sněmu tzv. kuriový volební systém. Jeho podstata spočívala v tom, že možnost volit byla podmíněna placením daní v určité výši. K tomu navíc každá část tehdejší společnosti volila jen v rámci své „kurie“. V říšském sněmu byly kurie městské, venkovské apod.
Jinými slovy, kuriový systém byl navržený tak, aby hlasy neměly každý stejnou váhu, k tomu navíc velká část obyvatel neměla možnost volit vůbec v důsledku pravidla o minimálních daních. A samozřejmě volební právo se i při splnění podmínek týkalo pouze mužů starších 24 let.
Boj za všeobecné volební právo se stal jedním z hlavních bodů politického programu tehdejší Sociální demokracie. Na začátku 20. století již dělnictvo tento a jiné požadavky neváhalo prosazovat prostřednictvím demonstrací. Ty významné se v Čechách konaly např. v roce 1903 nebo v souvislosti s oslavami Prvního máje v roce 1905. Právě v tomto roce začaly nabírat demonstrace na síle, účastnily se jich tisíce lidí a konaly se nejen v Čechách a na Moravě ale např. i v samotné Vídni.
Sociální demokraté cítili, že jejich podpora je již natolik dostatečná, že si mohou dovolit postoupit o krok vpřed. Dne 1. listopadu, na svém sjezdu ve Vídni, vyzvala strana obyvatelstvo ke generální stávce 28. listopadu 1905. Stávka měla od začátku poměrně širokou podporu novinářů, lokálních městských zastupitelstev apod. Ještě předtím se ale demonstrovalo třeba 5. listopadu. Demonstrací se přitom účastnili příslušníci všech společenských tříd.
Generální stávka 28. listopadu 1905
Na našem území měla generální stávka velký úspěch. Skutečně se přestalo pracovat a v řadě měst se ve velkém protestovalo. V Plzni byla účast asi 50 tisíc lidí a v Praze, kde v té době žilo asi 600 tisíc lidí, dorazilo na 200 tisíc demonstrantů. Pražská demonstrace, zdaleka největší, se obešla bez jakýchkoliv násilností a problémů. To se ale nedá říct o demonstracích v mnoha jiných městech a obcích.
Ve Slavkově u Brna četnictvo dokonce střílelo do davu a zemřel při tom jeden dělník jménem Marek z Hodějic. Několik dalších lidí bylo těžce raněno. Násilné střety demonstrantů s vojskem a četnictvem zažila i Olomouc nebo Boskovice. Zdá se, na Moravě byly tedy demonstrace radikálnější.
Sílící protesty a úspěšná generální stávka z listopadu 1905 donutily císaře Františka Josefa I. k tomu, aby 26. ledna 1907 podepsal zákon o všeobecném volebním právu v Rakousku-Uhersku. Mělo to ale několik háčků.
Žádné ženy, chudina nebo opilci
„Všeobecné“ volební právo se v první řadě netýkalo žen, ty byly z hlasování stále vyloučeny. Kromě toho nesměli volit vojáci, lidé, o které je ze strany úřadů pečováno jako o chudinu a také ti, kteří byli dvakrát a vícekrát trestáni za opilství.
Problém představovalo i složení Říšské rady. Ta měla celkem 516 poslanců a z toho 108 tvořili Češi. Na jednoho poslance z Čech, Moravy a Slezska připadalo 55 859 obyvatel. Na jednoho německého poslance to bylo 39 363 obyvatel, ale naopak u Rusínů byl poměr 102 472 obyvatel na jednoho poslance. Stále tedy platilo, že hlas všech obyvatel monarchie nemá stejnou váhu.
„Všeobecné“ volební právo tak bylo i nadále poměrně exkluzivní, a i když došlo k určitému posunu vpřed, dnešní standardy rozhodně nenaplňovalo. Blížil se ale rok 1918, s nímž přišla i demokracie vyšší úrovně. Cesta k ní byla ale leckdy kropená krví. Ženy se pak u nás svého volebního práva dočkaly v roce 1920.
