Článek
Pár slov na úvod
Text tohoto typu by měl na začátek obsahovat uvedení jistého kontextu, v němž je třeba jej chápat a interpretovat. Hned zkraje je proto třeba říct, že i když bude následující text poněkud kritický k první republice, a naopak vstřícný k Rakousku-Uhersku, neznamená to, že by snad měl naznačovat, že vznik Československa byla chyba či politováníhodná událost. Tvrdit něco takového by bylo samozřejmě nesmyslné.
Nejstarší obyvatelkou České republiky je v době vzniku tohoto článku je Blažena Strachotová, která se narodila 9. února 1917. Formálně tedy Rakousko-Uhersko zažila, je ale jasné, že žádný jeho skutečný pamětník již nežije. Veškerá naše národní identita byla vždy formována existencí samostatného českého státu a bylo by proto absurdní mluvit o ní stylem „co by kdyby“.
Stejně tak není smyslem textu být vůči první republice příliš pejorativní. První republika byla jedinečným obdobím, které nás může v mnohém inspirovat. Možná ale o to víc, pokud z něj sejmeme legendy a mýty.
České země v druhé polovině 19. století
Po revolučním roce 1848 následovalo období, o kterém mluvíme jako o době tzv. Bachova absolutismu. Ten skončil v roce 1860 vydáním Říjnového diplomu císaře Františka Josefa I. Ten umožnil obnovení národního politického života. Zrovna v politické oblasti ale Češi příliš úspěšní nebyli. To se ovšem nedá říct o všech oblastech ostatních.
Po období bachovského absolutismu přišlo uvolnění, které umožnilo rozvoj nejen hospodářství, ale i společnosti jako celku. Císař sám se snažil o modernizaci monarchie a bylo to vidět i v Čechách. Došlo k mohutné industrializaci, vznikaly nové továrny, železnice spojovaly města a přispívaly k rozvoji obchodu i migraci obyvatel. České země se staly jedním z hospodářských center Rakousko-Uherska. Rostoucí průmysl přinesl také novou společenskou třídu – dělnictvo, které se začalo organizovat a domáhat se svých práv.
Císař František Josef I. otevírá v Praze most. Z jeho doby nám zůstala řada památek.
Kulturní rozkvět byl stejně výrazný. Právě v této době vznikaly instituce jako Národní divadlo či Umělecká beseda, které se staly symboly české kultury. Je třeba zdůraznit, že nevznikaly navzdory monarchii, ale s její podporou. Je známým faktem, že sám císař byl jedním z hlavních podporovatelů stavby Národního divadla a věnoval na ni velké množství finančních prostředků ze svého osobního majetku. Literatura, hudba a výtvarné umění zažívaly doslova zlatou éru, kdy se autoři jako Smetana, Dvořák, Neruda nebo Zeyer snažili reflektovat národní identitu. Český jazyk se stával stále významnějším a upevňovala se jeho pozice jazyka kulturního.
Umělecká, historická či vědecká díla, která jsou dnes považována za základní kameny novodobé české kultury, vznikala právě v této době. Přesto ji dnes nazýváme „dobou temna“ nebo „žalářem národů“. To je vůči Rakousku-Uhersku nefér a nereflektuje to fakt, že doba mezi lety 1860 a 1914 znamenala ekonomický, hospodářský a kulturní rozmach českých zemí, který je srovnatelný snad jen s dobou Karla IV. Není přehnané říct, že novodobá čeká kultura se zrodila právě v této době (samozřejmě na základech položených obrozenci již v dekádách předtím).
Vznik Československa jako rozchod z rozumu, nikoliv nenávisti
Důvodem, proč se české elity v čele s Tomášem Garriguem Masarykem snažily o vznik samostatného státu, nebyla nenávist k Rakousku-Uhersku jako takovému. Šlo o historickou nutnost, neboť monarchie slábla a dostávala se pod stále silnější vliv Německa. Tím ovšem ztratila pro Čechy přitažlivost a smysl, neboť je již nemohla chránit před německým živlem vyjádřeným známým „drang nach osten“.
Samostatnost získaná rozpadem monarchie měla toto bezpečí zajistit jinak. Nový stát, tedy první republika, ale neměla na růžích ustláno. V prvních letech po válce byla její hospodářská situace velmi špatná. Je obdivuhodné, jak rychle se ekonomika nového státu dokázala postavit na nohy, do jisté míry to bylo ale umožněno právě tím, že zde po Rakousku-Uhersku zbyl rozvinutý průmysl i infrastruktura.
Hospodářská prosperita dvacátých let ale neměla dlouhého trvání. Přišla světová hospodářská krize a posléze i stále patrnější nebezpečí v podobě nacistického Německa, které nutilo Československo především do zbrojení v situaci, kdy země nebyla zotavená z dopadů velké světové krize.
První republika se tak i díky vnějším okolnostem po většinu doby své existence potýkala s velkými problémy, a i když i ona je spojena s mnoha velkými úspěchy, neznamenala pro rozvoj českých zemí tolik, co druhá polovina 19. století.
Zdroje informací: https://www.kultura21.cz/historietradice/10955-ceske-zeme
Jindra, Jakubec: Hospodářský vzestup českých zemí od poloviny 18. století do konce monarchie, Karolinum, 2016
