Článek
Vznik a poslání SMERŠ
Na konci roku 1942 proběhla v Sovětském svazu organizační změna, která z Lidového komisariátu vnitřních záležitostí (známé NKVD) vyčlenila speciální organizaci, jejímž úkolem byl boj proti kolaborantům a zrádcům v Rudé armádě. Stejně tak měla identifikovat a trestat i ty vojáky, kteří měli „poraženecké řeči“, dezertovali, schválně se zranili apod. Zaměřovat se měl SMERŠ i na ty sovětské vojáky, kteří padli do zajetí a řádně je zkontrolovat. Zajatý voják byl totiž pro sovětský režim a priori zrádce a vůbec přitom nezáleželo na tom, zda padl do zajetí zraněný, nebo zda z něj dokonce sám uprchnul.
Celkem měl SMERŠ následující odbory s následujícími úkoly:
- Aktivní stíhání vojenských zběhů a boj proti defétismu
- Aktivní špionáž za nepřátelskou linií
- Informační odbor
- Zadržování podezřelých z řad vojáků i civilistů
Tříčlenné soudy vynášející rozsudky včetně trestů smrti (velmi častých)
Označení SMĚRŠ je zkratkou hesla „SMĚRť Špionam“, v českém překladu tedy „Smrt špionům“. Příslušníci SMERŠ nosili na rozdíl od „kolegů“ z NKVD klasickou uniformu Rudé armády a navenek je nebylo možné identifikovat. To umožnila pouze speciální legitimace. Svých cílů měl SMERŠ dosahovat operativním pátráním, ale také cenzurou pošty a v neposlední řadě také přímými provokacemi.
Když se v roce 1943 na východní frontě definitivně obrátila karta a Rudá armáda začala osvobozovat Němci ovládaná území, najednou zde bylo ohromné množství lidí, kteří se dostali s Němci do kontaktu a byli potenciální špioni a zrádci.
SMERŠ v Československu
Na československé území se Rudá armáda dostala poprvé na podzim roku 1944, kdy začala být osvobozována Podkarpatská Rus, přes Slovensko se potom s tím, jak se pohybovala fronta, dostali sovětští vojáci a s nimi i příslušníci SMERŠ až do Čech.
V Čechách potom začal SMERŠ společně s NKVD vyhledávat a zatýkat. Primárně měl SMERŠ zájem o československé příslušníky Wermachtu a vyšší pracovníky v německém průmyslu. Stejně tak jim šlo o příslušníky Vlasovovy armády ale také o sovětské válečné zajatce. Dále SMERŠ pátral po příslušnících protibolševické emigrace. Ti do Československa přišli nejčastěji ve 20. letech v rámci programu prezidenta Masaryka nazvaného „Ruská pomocná akce“. Tito lidé se u nás plně integrovali do společnosti a zastávali zde významné pozice v armádě, v akademické sféře, pracovali jako lékaři apod.
Podstatné je, že činnost SMERŠ i NKVD probíhala zcela souhlasu nebo alespoň informování československých úřadů. Ty o tom, co SMERŠ dělá, samozřejmě věděly, ale nepodnikly vůbec nic. Šlo jim o to, aby nevznikl problém s osvoboditelskou armádou (byť o tomto označení by se dalo i s ohledem na tyto věci s úspěchem pochybovat). Z Čech takto zmizelo na 300 lidí včetně známého generála Sergeje Vojcechovského, který byl dokonce československým občanem. Fakt, že ani jeho odvlečení nevyvolalo protesty československé vlády je skutečně na pováženou.
Mnohem více lidí potom zmizelo ze Slovenska, šlo asi o 10 tisíc lidí. Slovenský případ byl ale trochu jiný. Ze Slovenska odvlékali Sověti lidi především do pracovních táborů a část z nich se později vrátila. Z lidí odvlečených z českých zemí se vrátilo necelých 20 procent. Zmíněný Sergej Vojcechovský zemřel v roce 1951 v pracovním táboře v Sovětském svazu.
Československé protesty se objevily až po delší době a po roce 1948 potom opět zcela utichly. Dodnes je mnoho konkrétních osudů odvlečených zcela neznámých. Historici jistě řadu z nich teprve osvětlí. Nám potom nezbývá než doufat, že něco takového se již nebude opakovat. Při pohledu na dění na Ukrajině se zdá, že vyloučit to tak úplně nelze…
