Článek
Mezinárodní měnový fond nedávno zveřejnil výsledky rozsáhlé studie. Na základě údajů ze 41 zemí, které zkoumaly jeden milion lidí ve věku 50 a více let, Světová ekonomická zpráva uvedla: „Člověk, kterému bylo v roce 2022 sedmdesát let, měl stejné kognitivní schopnosti jako třiapadesátiletý v roce 2000.“
MMF naznačil, že toto rychlé zlepšení bude pokračovat v průběhu desetiletí, i když se tempo zpomalí.
Studie Mezinárodního měnového fondu odhalila prudký nárůst „stříbrné ekonomiky“, protože lidé stárnou zdravěji. A o to vlastně jde. Není to ani tak pochvala stárnoucích občanů, ani oslava zdravotnictví nebo životního stylu, ale strach z toho, že se jedna populačně silná generace chystá do důchodu nebo už v něm je.
Ponechme ale makroekonomická data stranou a podívejme se na logiku věci z pohledu skutečného stárnutí a reálných možností.
Člověk, kterému bylo v roce 2022 sedmdesát let, se narodil v roce 1952 a v letošním roce tedy oslaví 73 let. Padesát tři let bylo v roce 2000 tomu, který přišel na svět v roce 1947, dnes je mu tedy 78. Ať to počítám z kterékoli strany, příliš mi to nevychází. Znamenalo by to totiž, že v uplynulých dvaceti letech lidé vlastně nezestárli, respektive o nějakých pět let.
Přestože mi uniká logika výzkumu, neuniká mi logika myšlenky.
Do světově označované kategorie Baby boomers, která ovšem ladí zejména s demografickou křivkou v USA, se řadí ročníky narozené v poválečném období, mezi léty 1946 a 1964. Nejmladším z nich bude letos 61 let, což znamená právě předdůchodový ročník.
Pro Čechy je významná jiná kategorie, a to Husákovy děti, které datem narození začátkem 70. let těsně následují právě Baby boomers, a do důchodu tedy mají v průměru 10 let. Vzhledem k tomu, že dalších dvacet let zůstanou dle závěrů studie při smyslech a zdraví (řeč pochopitelně není o jednotlivcích, ale o velké skupině občanů jedné generace), důchodový věk by se měl tím pádem zcela spravedlivě posunout minimálně k hranici sedmdesát let.
Mezinárodní měnový fond sice poukázal na pozitiva zdravého stárnutí populace, ale varoval, že zadlužené vlády si nemohou dovolit nechat tento rostoucí počet zdatných a bystrých starších lidí odejít do dlouhého důchodu. Místo toho navrhl, že by tito lidé měli být povzbuzováni, aby zůstali v práci a vyrovnala se tak rostoucí nerovnováha mezi pracujícími a důchodci.
Jenomže zde právě leží hrobeček zakopaného psa. Aby se totiž něco takového mohlo podařit, musela by se nejprve překlenout propast mezi skutečnými schopnostmi, ať už z pohledu kognitivních nebo fyzických předpokladů předdůchodových ročníků, a širšího vnímání společnosti.
Představa, že padesátníci a šedesátníci jsou pro už dynamiku pracovního trhu v zásadě nepoužitelní, je tak hluboce zakořeněná, že se bude měnit jen velmi pomalu. Propast mezi reálným využitím schopností početné generace a skutečnými možnostmi jejich přínosu je příliš velká.
Povzbuzováni by tudíž neměli být ani tak budoucí důchodci, jako spíš zaměstnavatelé, kteří stále ve větší míře nechápou, že v generaci padesát plus často leží nevytěžené poklady.
Dřív lidé odcházeli do penze mnohem dříve, což jak je vidno, souviselo nejenom s mezigenerační poulační vyvážeností, ale jak také vyplývá ze závěrů studie, i ze skutečných biologických předokladů lidí ve věku nad 50 let.
Dnes neodcházejí do důchodů, ať už starobních či předčasných, povětšinou lidé znaveni stářím, ale buď proto, že už se jim zkrátka pracovat nechce nebo protože nemohou. Nemají totiž kde a cítí se znaveni odmítáním nebo poněkud nedůstojnými pracovními možnostmi vzhledem k jejich schopnostem a zkušenostem. Důchod je tak v mnoha případech spása a jistá záchrana důstojnosti.
Není jen velkou chybou a nevytěžením potenciálu, který se v kategorii padesát plus pracovnímu trhu nabízí, ale zároveň je kult mládí v pracovním procesu i ekonomicky nebezpečný a krátkozraký.
Statistické tabulky dle posledního sčítání lidu ČR, ale i evropské a světové statistiky rozdělují skladbu obyvatelstva do tří kategorií – děti pod 15 let, nejpočetnější skupinu 15 až 64 a nad 64 let. Dala jsem si trochu práce a dostupné informace českých údajů přepočítala dle aktuálního pracovního věku, to je reálně mezi 20 a 64 lety. A výsledky to jsou vskutku zajímavé.
Dle oficiálních statistik byl v roce 2021 celkový počet obyvatel kategorie 20 až 64 v ČR 6,18 milionu. Z toho skupina 50 až 64, což je ona diskutovaná kategorie se stíženým přístupem k pracovním nabídkám, čítala 1,97 milionu, což z dané pracovně aktivní skupiny tvoří téměř 32 procent.
Z logiky věci by tudíž pracovní kolektivy měly být ze třetiny tvořeny zaměstnanci nad 50 let, což je obrázek realitě poněkud vzdálený, i když žádné dostupné a použitelné statistiky nejsou k mání. A to stále hovoříme o kategorii do 64 let.
Pokud se bude odchod do penze dále prodlužovat, tento poměr by se měl upravovat ve prospěch starších zaměstnanců. Ať už se to někomu líbí nebo ne, čísla jsou neúprosná. I těm, kteří jim nijak neholdují, musí být jasné, že to zkrátka nevychází.
Stačí vzít do úvahy fakt, že počet obyvatel ve skupině 15 až 19 let v roce 2021, což jsou ti, kteří nyní zahajují ekonomické aktivity, je pouhých 489 tisíc, zatímco ve skupině 50-54 bylo ve stejné době 688 tisíc. To jsou dnes právě ti nespravedlivě přehlížení a k velké škodě nevytěžení zaměstnanci.
Pravda ovšem neleží ani tak v číslech, která se ošidit nedají, ale spíše v širším společenském vnímání. Dokud budou lidé nad padesát považováni za staré a nepřínosné železo, i varování Mezinárodního měnového fondu a jeho poukazy na zanedbávanou stříbrnou ekonomiku zůstane jenom prázdným pojmem a hrachem házeným na zeď.
Do důchodu budeme sice odcházet čím dál později, ale využitelnost potenciálu zaměstnanců v posledních 15 pracovních letech bude i nadále mizerná, pokud se něco nezmění. A to je velká škoda.
Jinými slovy, pláčeme nad špatným hrobem. Pobídky k ekonomickým aktivitám do pozdějšího věku by neměly směřovat ani tak k lidem v dané věkové kategorii, jako k těm, kteří o jejich zaměstnanosti reálně rozhodují.
