Článek
Naše vlastní pravda, mravnost a životní styl je jediným ospravedlnitelným způsobem života. Jinakost se neodpouští, byť by nikomu neubližovala. Proč? Protože jsme pokrytečtí, úzkoprsí a máme diskriminační sklony. Alespoň ti, kteří hlásají falešnou morálku a šíří kolem sebe nenávist.
Moje úvaha směřuje nejen k nedávno rozvířenému a nepochopitelnému skandálu kolem Ondřeje Gregora Brzobohatého a jeho zálibě v převlecích za ženy. Jistě, takový koníček je určitě méně obvyklý než třeba jízda na kole, společenský tanec nebo rybolov, ale z pohledu společenské škodlivosti stojí na stejné příčce žebříčku.
Umělci nemají lehký život. Do vínku jim byla dána kreativita, představivost, vášeň, ale také velká píle a odhodlání odolávat soudům a osobním frustracím z neúspěchu a kritiky. A také velká obava, že zůstanou nepochopeni a jejich tvorba je neuživí. Jenom malé procento lidí s duší umělce se dostane na výsluní.
Silná touha vyjádřit se, ať už verbálně nebo vizuálně, je ústředním bodem uměleckého procesu a lidé se silnými uměleckými sklony bývají nekomformní a stejně nekomformně i žijí. Bez odlišnosti jejich vizí, ideí a snad i trochu šílenství v dobrém slova smyslu, a viděno pohledem obyčejného praktického člověka, by nevznikala umělecká díla a zbytek populace by se neměl z čeho těšit.
Bez umělců a jejich děl si život neumíme a ani nechceme představovat. A není důležité, zda se jedná o malíře, hudebníka, herce, spisovatele či jiného kreativce zabývajícího se jakoukoli tvorbou.
Umělci se od davu liší silnou kreativitou a představivostí, bez níž by nemohla vznikat díla menšího či většího významu. Jsou to ale také vlastnosti, které ovlivňují jejich osobní život. Stačí se podívat na životy některých světoznámých umělců, které se vymykají představám životního stylu běžného smrtelníka a mohou nám připadat absurdní. Přesto má umění těchto lidí obrovský dopad na celé generace. Příkladem může být třeba známý a excentrický Salvador Dalí nebo nedávno zemřelý „šílenec“ Ozzy Osbourne.
Procesu umělecké tvorby a životnímu stylu umělců nerozumíme. Vymyká se zažitým a standardním společenským pravidlům a do představy obyčejného života nezapadá. Možná do jisté míry chápeme, že umělci musí být v něčem jiní, jinak by nemohli přinést nový pohled, myšlenku, ideu, krásu a vytvořit jedinečné dílo.
Umělecká díla obdivujeme, zatracujeme, diskutujeme o nich, těšíme se a bavíme se jimi, ale přitom víme, že sami bychom takového osvícení nebyli schopni. Umělci musí být jiní, aby mohli být původní, kreativní a novátořští. Každé dílo je originál, výplod obrovské fantazie a představivosti, neskutečné discipliny, intuice a nezávislosti.
Přesto mají mnozí lidé pocit, že by umělec měl být stejně obyčejný jako oni. Žít standardním rodinným životem, věnovat se každodenním činnostem jako zbytek populace a ničím jiným než uměleckým přínosem nevyčnívat z davu.
Jedině falešnou morálkou a pokrytectvím, které bohužel nejsou v české společnosti nijak vzácné, lze vysvětlit neopodstatněnou nenávist k neškodnému, i když nevšednímu životnímu stylu. Obecná nenávist k jinakosti sice není výlučná vzhledem k umělcům, ale v případě veřejně známých osobností její intenzita stoupá.
Zášť přináší podlé činy a odsouzení hlavně od bezejmenných lidiček, kteří ze společenského pohledu a mnohdy ani z úhlu vlastního sebehodnocení ničeho významného nedosáhli. Přesto sami sobě udělili pravomoc kritizovat a znevažovat životy jiných lidí.
Představení drag queen je bezesporu jednou z uměleckých disciplín a jako taková má své příznivce i odpůrce jako třeba poezie, lidový tanec nebo punková hudba.
V obecném povědomí je silně zakořeněná představa, že drag queen musí být homosexuál. I kdyby tomu tak bylo, na věci a předmětu úvahy to nic nemění. Pomineme-li fakt, že kritika něčeho, co nás osobně vůbec nezajímá, netýká se nás a navíc nikomu neškodí, je stejně bezpředmětná.
Pro ty, jež netuší, co znamená drag queen a mají jako já pouze obecnou představu silně nalíčeného muže s parukou, vycpanými ňadry, oblečeného ve vyzývavém dámském obleku na podpadcích a zpívajícího na playback, je třeba zdůraznit, že sexuální orientace drag queen může být homosexuální, bisexuální, pansexuální nebo dokonce heterosexuální.
Drag je umělecká forma a forma tvůrčího vyjádření a rozhodnutí vystupovat v drag neurčuje sexuální orientaci ani genderovou identitu dané osoby. Tolik velmi obecná, přesto vzhledem k tématu všeříkající definice drag queen, kterou lze jednoduše dohledat ve veřejném prostoru.
Vystupování jako drag queen může být koníčkem, ale i profesí. Zcela jistě neobvyklou a neotřelou, ale z morálního pohledu naprosto neškodnou. Na rozdíl od mnoha takzvaně „normálních“ lidí, kteří mají potřebu ubližovat, zesměšňovat a trefovat se do osob žijících jiným způsobem, je drag queen velmi mírumilovnou zábavou a uměním.
Odsouzeníhodné je páchat násilí, krást, podvádět, a také šířit nenávist. Neškodná záliba, která má navíc své příznivce a těm rozdává radost, odsouzeníhodná v žádném případě není. Pokud je vystupování jako drag queen považováno za úchylku, můžeme si připomenout jiné úchylky. Každý si jistě nějakou opovrženíhodnou a společensky nebezpečnou vybaví. Drag queen mezi takové nepatří.
Být odlišný znamená hodně odvahy a Ondřej Brzobohatý ji prokázal. Pro mnohé už bude navždy nikoli geniálním hudebníkem a skladatelem, ale mužem, který si obouvá lodičky, líčí se a na hlavu si nasazuje paruku. Skutečně je to tak trestuhodné? Samozřejmě, že ne. Jiné a netradiční? Ano, bezesporu, ale tím by naše úvahy měly také skončit.
Ondřej Brzobohatý se rozhodl s veřejným vystupováním jako drag queen skončit a své alter ego Tiffany Richbitch pohřbít. Donutily ho k tomu nenávistné komentáře lidí, kteří sami sobě udělili právo zasahovat do způsobu životů ostatních.
Veřejný lynč musí být velmi bolestný a já Ondřeje chápu. Přeji si ale, aby se dokázal vzepřít a nedovolil kazatelům pokrytecké morálky vyhrát nad vlastním přesvědčením a osvětou. Stejně jako Česká televize, která se ze stejného důvodu rozhodla nepokračovat ve vysílání pořadu Chi Chi na gauči. Nenávist tak zvítězila.
Nevěřím, že falešná morálka a pokrytectví jsou pro náš český národ typickými znaky. Přiznejme si ale, že ani žádní hrdinové nejsme. Samozvaní inkvizitoři, kteří šíří nenávist a zlobu jsou hlasití, velmi často anonymní, a hážou kamenem, i když málokdy jsou sami bez viny. Ti ostatní raději mlčí nebo se vzdávají.
Na druhou stranu, pokud je ve hře osobní bezpečnost, odvaha i osvěta musí jít stranou. Jaký důkaz je ale v tomto případě ještě zapotřebí? Ne ti, kteří se v očích druhých chovají jinak, ale ti, kteří hlásají nenávist, jsou nebezpeční a měli by být odsouzeni.
Zlo tak vyhrává nad velkorysostí a otevřeností. Společensky je mnohem škodlivější než poněkud netypická zábava malé skupiny populace, která na rozdíl od samozvaných kazatelů dobrých mravů nikomu neubližuje.
Ať už má někdo jakéhokoli koníčka nebo životní styl, který je legální, neškodný nebo má sexuální orientaci takovou či onakou, nepáchá násilí, nikoho neohrožuje, neokrádá a nepodílí se na šíření nenávisti, nechme ho žít po svém. Můžeme mu jenom závidět odvahu se vzepřít a být jiný. Šediví lidé nikoho nezajímají a ani křikem a ukazování prstem na druhé na tom nic nezmění.
Na závěr je potřeba zmínit, že autorka tohoto článku se drag queen nevěnuje, mezi jejich příznivci nemá přátele a tato tematika jí v ničem blízká není. Věří však, že veřejné projevy nenávisti jsou škodlivé a společensky nebezpečné. A že právo zvolit si vlastní způsob života do civilizované moderní společnosti patří.
