Článek
Španělsko se hned po Japonsku pyšní nejvyšší dlouhověkostí obyvatelstva. Žije zde téměř 17 tisíc lidí starších sto let na 48.8 miliónu obyvatel, zatímco v Čechách pouze něco přes jeden tisíc na necelých 11 miliónů. Španělů je zhruba 4,5krát víc než nás, ale s počtem stoletých lidí na obyvatelstvo srovnání jaksi nehraje.
Pro příklad ještě uveďme, že v Japonsku je více než stoletých přes 95 tisíc na 123 miliónu obyvatel, což je zdaleka nejvíc na světě. Ale Španělsko máme blíž geograficky a také jejich životní styl je nám pochopitelnější, zaměřme se proto na tajemství jejich dlouhověkosti. Přitom nejde pouze o „započítané“ roky, ale zejména o kvalitu života a zdraví v takto pozdním věku.
Ještě v roce 1900 byl věk průměrného dožití ve Španělsku pouhých 35 let, dnes je to 84 let. V Čechách jsme naopak na přelomu minulého století žili déle, průměr byl 45 let, zatímco dnes se v dožíváme kolem 80 let.
Středomořská dieta, spousta sluníčka a výkonný zdravotní systém má jistě vliv na dlouhý život. Ale není to zdaleka vše. Pohodlí a skvělý život totiž není žádnou zárukou úctyhodného a kvalitního stáří.
Nikdo z nás si asi nepřeje být na světě co nejdéle, pokud to nemá být kvalitně a spokojeně. Přejeme si, abychom ještě v pozdním věku neztratili důstojnost a mohli žít svobodně a šťastně.
Mónica de la Fuente, významná profesorka fyziologie na Univerzitě Complutense v Madridu, říká, že schopnost žít dlouhý a zdravý život závisí „na schopnosti adaptace“. Ti, kteří vedli snadný a pohodlný život, nemusí nutně žít déle. Naopak, „ti, kteří prokázali větší odolnost v obtížných situacích, mají větší šanci,“ podotýká. A ještě dodává, že „ani ti s optimálními geny nemají zaručenou dlouhověkost. Tento faktor ovlivňuje pouhých 25 %, ale zbývající část závisí na životním stylu a motivaci.“
Nejde tedy o to svá těla a mysl během života šetřit, abychom se dožili úctyhodného a radostného stáří. A když už mluvíme o kvalitě stáří, musíme zmínit koncept takzvaných „Blue zones“ (Modrých zón).
To jsou místa na světě, kde se lidé dožívají mimořádně dlouhého věku přes 100 let díky životnímu stylu kombinujícího fyzickou aktivitu, nízký stres, bohaté sociální interakce, místní stravu a je zde nízký výskyt nemocí. Název Modré zóny vznikl jednoduše během původního průzkumu vědců, kteří použili modré pero na mapě k označení vesnic s dlouhověkým obyvatelstvem.
Oficiálně jsou těmito místy Okinawa v Japonsku, Nicoya na Kostarice, italská Sardinie, Loma Linda v USA a řecká Ikarie. Španělsko mezi nimi chybí, ale oblast Galicie na severozápadě země a zejména provincie Ourense, splňují všechna kritéria, aby se do takzvané Modré zóny zařadila.
Ale je tu jeden faktor, který je přesvědčivější než jinde. Ve Španělsku překvapuje nejen počet stoletých lidí, ale také kvalita jejich života a schopnosti, které si zachovávají.
Staříci a stařenky, kteří ve Španělsku žijí už přes sto let, vůbec neměli na růžích ustláno. Přežili velmi krutou občanskou válku ve 30. letech minulého století a téměř čtyřicet let tvrdého diktátorského režimu Francisca Franca.
Rozhodně si nežili jako v bavlnce, aby si zachovali svá těla po co nejdelší dobu. Naučili se přežít těžké doby, ale také vědí, jak žít a nerezignovat. Některé jejich příběhy to víc než dokazují.
Moni Gamecho Azpeitia je ve svých 102 letech stále elegantní dáma a hráčka racquetballu. Ne že by se účastnila soutěží jako dřív, ale stále ještě vyzve své přátele k utkání v takzvaném baskickém míči (Basque pelota) a stále je poráží. Jedná se o jeden ze sportů rodiny „míče a pálky“. Jenom pro zajímavost, co je to racquetball. Pro zjednodušení něco mezi squashem a padelem a také se hraje o zeď.
Během rozhovoru s novinářem si Moni odskočí na balkón zakouřit. Nikdo jí to nezazlívá. Vždyť taky co jiného než potěšení si člověk, který se dožil stovky, zaslouží? Moni si dopřává 3 až 4 cigarety denně a tváří se u toho velmi slastně. Kouří od svých 13 let. Kromě toho miluje bílé víno, které si k jídlu nikdy neodpustí. „Copak to jde, zapíjet rybu vodou?“
Moni se narodila jako dcera chudého rybáře v Baskicku a v mládí bývala atletkou. Vdala se až po občanské válce, protože její rodina se z politických důvodů neustále stěhovala. Usadila se v Barceloně a narodily se jí čtyři děti.
Jejím tajemstvím dlouhověkosti je vysoká morálka, jak hodnotí svůj život při prohlížení fotoalba: „Byla jsem velmi elegantní a velmi krásná. Měla jsem úžasné vlasy. A jsem skvělá tanečnice…Vidíte tu hbitost?“
Domingo Payno Sáez je zpěvák. Ve 104 letech v domě svých dětí v severní oblasti Kantábrie stále zpívá lidové písně z hor, stejně jako to dělal v mládí s přáteli každou sobotu. Nejen zpěv, ale i fotbal, dva jeho dětské koníčky, mu zůstaly. Dnes je členem Toriny – městského fotbalového týmu – a hra mu přináší stejnou radost jako kdysi.
Esperanza Cortiñas se narodila před 108 lety v galicijském městě Lugo a je skvělou tanečnicí. Ve svém věku si stále nerada nechává ujít příležitost tančit, i když se v poslední době bojí, že ztratí rovnováhu a trochu si pomáhá léky na závratě. Přesto v neděli, kdy vystupuje v komunitním centru v Ourense, dál tančí své paso doble a tango. Ve městě žije se svou dcerou Mari Carmen. „No,“ upřesňuje, „moje dcera spíš bydlí u mně.“
Narodila se jako jedna ze čtyř sourozenců rodičům, kteří museli emigrovat ze Španělska na Kubu v době občanské války, a ona sama se později přesunula do Paříže, než se vrátila do rodné země. Její manžel Manuel ztratil v občanské válce všechny své bratry. Život lehký neměla, zato teď si ho užívá plnými doušky. Kromě tance jí dělají potěšení sladkosti a vlastnoručně vyráběný kávový likér.
Felisa González již oslavila 101 let, každodenně cvičí na své zahradě v zapadlé vísce, také v galicijské provincii Ourense . Kromě toho, že zde pěstuje brambory, rajčata, fazole, zelí a luštěniny, využívá ji i jako „tělocvičnu,“ jak s oblibou říká.
Celý život pracovala jako pečovatelka o seniory a děti a přivydělávala si prodejem vajec a všeho, co vypěstovala. Všichni nejbližší už jí zemřeli – rodiče, sourozenci, a dokonce i jediný syn. Zbyli jí dva vnuci a tři pravnuci, kteří obdivují její vitalitu a životní motto: nikdy se nevzdávat.
Takových jako tito století staříci je ve Španělsku mnohem víc, s největší koncentrací právě v oblasti Ourense, která se pravděpodobně brzy stane šestým místem Modré zóny.
Například Eustaquio Pérez, který ve 103 letech překvapuje energií a fyzickou silou. Jediné, co ho trápí, je postupná ztráta sluchu. Jeho rutina je jednoduchá a po celá léta neměnná. Každý den vstává 5 ráno, aby se postaral o ovce a ve 14 hodin usedne k obědu. Pak si zdřímne a pustí si nějaký kovbojský film.
Jeho strava je přírodní, založená na produktech z vlastní zahrady, vepřovém mase, pramenité vodě a víně. Večeře si dává pouze velmi lehké nebo je vynechává úplně a denně spí pouze 4 až 5 hodin.
Eustaquio nikdy neměl rád léky a za každou cenu se jim vyhýbal. Závažnější onemocnění nikdy neprodělal, i když na operačním sále byl dvakrát kvůli kýle a prostatě.
Jestli někoho napadne přestěhovat se do Španělska, aby si zajistil dlouhé stáří, možná je na to už trochu pozdě. Nejenom středomořská, ale jak je vidět i „atlantická“ strava složená z přírodních lokálních produktů, spousta čerstvé vody a vína jsou klíčem ke zdravé dlouhověkosti.
Jak se zdá, neopouštět své zvyky, koníčky a záliby a nevzdávat se, je také podstatné. A samozřejmě milující rodina, která ve španělské společnosti hraje velmi důležitou roli.
Dlouhověkost není o návštěvách lékařů pokaždé, kdy nás někde něco píchne, lamentování na osud a přesvědčování sami sebe, že jsme na to či ono už staří. Španělští staříci si nic takového nepřipouští a žijí své životy jak nejdéle mohou.
