Článek
Když se řekne „typický Čech“, většině lidí se vybaví někdo, kdo má na všechno názor a všechno vidí kriticky. Jsme národ, který dokáže mrknutím oka najít deset důvodů, proč něco nefunguje. A často jsme na to i pyšní. Bereme to jako důkaz inteligence, kritického myšlení a životní zkušenosti.
Jenže naše stěžování má jeden zásadní problém: míří skoro vždycky do špatného terče. Politika. Stát. Špatný systém. Ceny. Ostatní lidé. Mizerná doba. Smůla. Brbláme bezpečně tam, kde po nás nikdo nechce osobní odpovědnost. Protože pak bychom nevěděli, co říct.
Naše stěžování je střílením na prázdno. Málokdo dokáže upřímně přiznat, že je vlastně nespokojený se svým životem. To byl znělo příliš pateticky a osobně. Na otázku, jak se máme, odpovíme, že „to stojí za houby“. A tím to hasne.
Zatímco všechno kolem sebe dokážeme spolehlivě analyzovat a ukazovat na všechny možné viníky, kteří za náš mizerný život mohou, málokdo si dokáže přiznat, že je vlastně nespokojený sám se sebou a se svým životem.
Brblání se u nás stalo společenským lepidlem. Spojuje nás v hospodách, v práci, na rodinných oslavách. Když si společně zanadáváme, máme pocit sounáležitosti. Jenže zároveň nás to chrání před tím, abychom se zamysleli nad vlastním životem. Protože pak bychom si museli přiznat, že problém není jen „tam venku“.
Česká kultura dlouhodobě odmítá otevřenou zranitelnost. Kdo si stěžuje moc, je ufňukaný. Kdo mluví o vyhoření, je slabý. Kdo přizná, že je mu v životě prázdno, riskuje posměch nebo si vyslouží dobré rady, které v ničem nepomohou.
A tak se naučíme stěžovat si tak, aby to bylo bezpečné a vyznělo to tak, že s tím nejde nic dělat. Povrchně. Nebo ironicky. Se smíchem.
Smích používáme jako obranný mechanismus. Vtipkujeme o tom, jak je všechno špatně, ale nikdy nedojdeme k tomu, že možná nežijeme tak, jak bychom chtěli. Že jsme se přizpůsobili. Že jsme rezignovali. Že jedeme na autopilota.
Stěžování stejně jako humor, mnohdy ironický a černý, je naší národní doménou. Možná ne nadarmo jde s brbláním ruku v ruce.
Paradoxem je, že právě neustálé stěžování nás udržuje ve stagnaci. Uleví se nám na chvíli, ale nic se nezmění. Brblání bez sebereflexe není ventil. Je to anestetikum. Otupuje bolest, ale neléčí příčinu.
Možná proto je v Česku tolik lidí, kteří „mají všechno v pořádku“, ale cítí se prázdní. Mají práci, rodinu, střechu nad hlavou – a zároveň pocit, že jim něco zásadního uniká. Jenže místo otázky „jak to tedy chci a co pro to musím udělat,“ přijde další povzdech nad tím, jak je všechno drahé, hloupé nebo zkažené. A kruh se uzavírá.
Možná bychom si měli dovolit stěžovat si jinak. Ne hlasitěji, ale upřímněji. Ne jen na svět kolem sebe, ale hlavně na to, co nás opravdu brzdí. Přiznat si, že nejsme jen oběti okolností. Že jsme často i spolutvůrci své nespokojenosti.
To už není pohodlné brblání, ale nepříjemná sebereflexe. Ale také jedna z mála stížností, která má smysl a je konstruktivní.
Stojíme na prahu nového roku. To je tradiční čas bilancování, předsevzetí a tichých nadějí, že příští rok už to bude jiné. Zapomeňme na obvyklé stížnosti, jak ten rok zase utekl, že nestál za nic, a bůh ví, co náš příští rok čeká.
Přestat si stěžovat asi nedokážeme, ale můžeme se pokusit změnit směr. Nestěžovat si pouze na všechno kolem a začít konkrétně. U toho, co nás skutečně trápí, a jak s tím v příštím roce můžeme naložit. Začněme u sebe.
Šťastný není ten, kdo má všechno, ani ten, kdo si na všechno stěžuje nejhlasitěji. Štasnější není ten, který je mladší či starší, vzdělanější či praktičtější. Ale ten, kdo se svým životem dokáže něco udělat. I kdyby jen málo. I kdyby pomalu. I malé změny jsou osobním vítězstvím.
Začněme rozhodnutím ten příští rok prožít jinak. Využijme brblání ku prospěchu, sebereflexi a posunu vpřed.
Jiný a lepší rok 2026 všem čtenářům!
