Článek
Cestování a objevování různých koutů světa je snadnější než kdy předtím.
Troufnu si říct, že vyjma těch, kteří našli v zahraničí osudovou lásku a usadili se kdekoli po světě proto, aby založili novou rodinu, většina ostatních to jede prostě zkusit. Zažít, jaké to je, nebýt v zemi zaslíbené pouze na prázdninách, ale žít životem místních. A třeba se mít z různých důvodů lépe.
Kdo říká, že je to lehké, ten lže. Nemluvím o praktických stránkách, kterými je hledání práce, bydlení, přátel, zkrátka svého místa na slunci. Mám na mysli to, že chcete opravdu splynout a zapadnout, žít jako oni. Oprostit se od toho, co znáte, co vás naučili a co jste si mysleli, že jediné je správné.
Většina dobrodruhů, protože bez alespoň špetky dobrodružství v krvi se nikdo z teplé židle nezvedne, odjíždí na zkušenou s plánem B v zádech. A tím plánem je návrat domů, když to nevyjde.
Jenomže někdy člověk míní a život mění. Čím déle pryč, tím představa domova nabírá na romantických obrátkách a mění se v iluzi, která se už možná nikdy nezvrátí v realitu.
Už je to hodně dávno. Bylo mi něco kolem třiceti, měla jsem dítě školou povinné a bezdětnou kamarádku, která se zamilovala do Dána. Obě jsme tehdy žily v Praze. Nebylo překvapením, když mi oznámila, že se stěhuje na sever, protože jezdit autem tam a zpátky na víkendy přes celou Evropu je pro oba unavující. Držela jsem jí palce a možná i tak trochu záviděla.
Vzali se, kamarádka se naučila dánsky a začala pracovat a žít životem svého vyvoleného. Jenomže jim to nevyšlo. Proč o tom vyprávím? Protože teprve po mnoha letech jsem ji pochopila. Ne proč odešla, ale proč se nikdy nevrátila.
Tenkrát jsem tomu ani za mák nerozuměla. Zůstala sama kdesi na severu s pár novými přítelkyněmi, bez rodiny, bez manžela, s prací nic moc a nebyla šťastná.
Neuměla mi vysvětlit, proč se na to nevykašle a nevrátí se. Respektive uměla, ale já jsem ji nechápala. V Čechách by se jí lukrativní pracovní nabídky jen hrnuly, rodiče by byli šťastní a nechybělo by jí vůbec nic. Přebrala jsem si to tenkrát tak, že se stydí za své životní selhání. Ze zahraničí se má přece vracet vítězně, ne poraženě.
Po více než patnácti letech, které jsem sama prožila v zahraničí, už jí rozumím. Vrátit se je téměř stejné, jako začínat znovu v cizině. Umíte mluvit, vyřídit si záležitosti, rozumíte vtipům, kultuře a zvykům. Jenomže jste se mezitím posunuli jinam. Ne nutně dál, ale prostě jinam.
Už nejste stoprocentní. Na vtipy, kulturu, kterou jako misionáři pyšně šíříte do světa a tradice, na které nedáte dopustit, pohlížíte jako na platformu, která vás stvořila. Je vaší součástí, ale už není jediná. Možná ani dominantní.
Teprve když se vrhnete do světa a postaráte se o sebe, poznáte, jaká je příchuť života v jiném kontextu. A hlavně s údivem o sobě zjistíte to, co jste dosud nevěděli.
Najednou pochopíte, že jste neztratili pouto, protože domov není voda, ale krev. Ale že se za ta léta vaše rodná hrouda posunula směrem, ve kterém už se moc nevyznáte.
Už vás netvoří jedna celistvá hmota obarvená zážitky z krátkých či delších cest kolem světa, ale jste vrstevnatí. Každá země, ve které jste opravdu žili, vás obalí svým vlastním nánosem. A zbystří vaše smysly.
To, co jste dřív přijímali jako součást života a společnosti, vás nemile překvapí. To, v co jste doufali, že se změnilo, zůstalo stejné. A naopak něco jiného, co jste si ve vzpomínkách pečlivě hýčkali, se mezitím rozplynulo.
Uvědomíte si, že ve vašem druhém domově, nebo už možná prvním, kdo ví, jsou k vám shovívaví, protože chápou, že vy nechápete. Ani po létech totiž nelze přijmout úplně všechno za vlastní a proto si identitu pyšně ponecháte. Jenom tak máte svůj nový svět čím obohacovat.
Doma se ale nic nepromíjí. Jak je možné nerozumět, i když mluvíte stále stejným bezchybným jazykem, dívali jste se na stejného Večerníčka a ve škole do vás hustili stejnou ideologii? Najednou to, co se doma považuje za velké, je pro vás nicotné. A naopak věci, nad kterými oni máchají rukou, mají pro vás velký význam. Toť velmi podezřelé a hrdopyšné.
Včera jsem si povídala s jedním Francouzem, který se na důchod usadil po rozvodu sám ve Španělsku. Tušil, do čeho jde, protože tu měl odjakživa prázdninový dům, takže se to možná nepočítá. Ale vyprávěl mi o své dvaatřicetileté dceři, která je dobrodruhem každým coulem a reprezentantkou své neposedné generace.
Tato dcera hned po vysoké škole, kterou vystudovala v Londýně, odjela na zkušenou do Austrálie a pak na Nový Zéland, kde vydržela pár let, aby se poté přesunula do Singapuru a dále do Japonska, a chtěla tam chvíli zůstat. Ale bez japonštiny to prý moc nejde, takže se zdržela jenom půl roku. Nevrátila se do rodné Francie, ale přesídlila do Berlína. Tam se ale seznámila s Portugalcem, začali spolu žít a nyní uvažují o stěhování do Lisabonu.
Příběh mého nového francouzského kamaráda a jeho dcery mě donutil k zamyšlení, jestli poznávání světa, získávání zkušeností a nových obzorů je skutečně to jediné, co některé z nás nutí hledat domov mimo domov. Třeba se ve skutečnosti snažíme najít nějakou univerzální pravdu. Nebo jenom sami sebe.
Otázkou zůstává, zda po té vlastní cestě nemusíme něco ztratit, abychom našli něco jiného.
