Článek
Do onoho momentu mi, jak doufám, ještě zbývá pár desetiletí, ale občas myslím na to, jak mi asi bude. A tím nemyslím fyzicky.
Chodím často kolem jednoho zařízení, kde na velkém dvoře s branou do ulice sedí na židlích i v kolečkových křeslech kolem dvacítky staříků a stařenek. Včera odpoledne měli diskotéku. Zrovna se pouštěly nějaké pecky z šedesátých let a v prostranství mezi posedávajícími babičkami a dědečky tančil asi tak devadesátiletý stařík. Tělo měl sice ztuhlé a pohyby úsporné, zato rytmus naprosto neomylný a v očích ďáblíky. Asi si na něco vzpomněl.
Napadá mě, na co ti staří lidé v těch svých křesílkách myslí. Alespoň ti, kteří ještě myslet dokáží. Na co se těší, mají ještě nějaké sny nebo jsou prostě jen vděčni, že ráno vyšlo slunce i pro ně?
Veřejný prostor zaplňují témata věku, důchodů a péče o staré lidi, jako by se jednalo o jedno z nejkontroverznějších společenských témat. Diskuse pod články bývají zajímavým a mnohdy bolestným průřezem myšlení národa.
Články s těmito tématy jsou jedny z nejdiskutovanějších a přispívající do debat reprezentují celou škálu názorů od samozřejmé povinnosti se o své staré rodiče postarat až do finále, po nesnášenlivé hejty označující staré spoluobčany jako „geronty“, kteří vysávají sociální systém a měli by být rádi, že jsou ještě naživu. Toť realita, ze které mrazí, ale nepřekvapuje.
Ale málokdo se, alespoň veřejně, zabývá otázkou vlastního stáří. A ono jednou skutečně přijde. Dojde i na ty, kteří se dnes v plné síle stáří vysmívají a budiž i jim přáno, aby k nim bylo jednou vlídné.
Já jsem toto téma poprvé otevřela, když bylo synovi patnáct let. Jako svobodnou matku jediného dítěte a bez sourozenců, která už v té době dlouho své vlastní rodiče neměla, se mi to zdálo jako prozřetelně otevřená diskuse, byť trochu futuristická a velmi hypotetická.
Víte, co jsem tenkrát synovi řekla a z vlastního historického úhlu pohledu sama sebe za to chválím?
Že nezáleží na tom, v jakém stavu bude mé tělo, ale můj mozek. Dokud mi budou smysly sloužit a rozum mi nesebere stařecká demence nebo Alzheimer, chci dál žít svůj život mimo sociální zařízení. Z toho mám totiž panickou hrůzu. Ze ztráty svobody.
Jestli ale o rozum přijdu, ať mi najde vhodné důstojné prostředí, kde se o mě postarají. V tom případě ho nemusí trápit špatné svědomí, že mě odložil.
Společenské debaty se míjejí už v pojmech, které nejsou definované, tudíž si je každý vykládá po svém. Není totiž péče jako péče.
Nechci, aby mi syn natíral tělo smradlavou mastí. Ani nechci, aby mi chodil prát bombarďáky, pokud je kdy budu z praktických důvodů nosit. Umím si představit, že je těžké mít úctu k někomu, komu utíráte zadek. V tomto případě ušlechtilé úmysly stranou.
Ale přeji si, aby pečoval o mé duševní blaho. Chci být součástí světa, života a jeho rodiny až do konce.
Když se zpřetrhají pouta během života, nelze jen tak na rodinný sentiment navázat. Někdo má ale svědomí, jiný peníze a další ani jedno.
Rodin, které drží celý život pospolu napříč generacemi, ubývá, a když dojde na osudný moment péče o staré rodiče či prarodiče, nastává šok v podobě nepříjemného vytržení ze zajetých kolejí. Je to pochopitelné a nevyhnutelné.
Ve společnostech, kde jsou rodinné vazby tradičně silné a rodiče jsou vnímáni jako respektovaní a právoplatní členové, žádná rodinná událost se neobejde bez přítomnosti všech generací a péče jeden o druhého je automatická, tam se dilema neřeší. Hledají se pouze praktické cesty.
Ovšem tam, kde se už v průběhu aktivního života hraje na zodpovědnost každého jedince pouze za svůj život a dospělé děti navštěvují své rodiče párkrát do roka „na čaj“, se dá těžko předpokládat, že ve stáří tomu bude jinak.
Péče a zájem o starší generaci se předává. Nemůžeme očekávat, že se naše děti o nás láskyplně postarají, pokud neviděli nás dělat totéž. I mezigenerační rodinné vazby jsou totiž součástí výchovy. Jak se sami stavíme ke stáří vlastních rodičů, tak se o nás pravděpodobně postarají naše děti. Tak jsme je to naučili.
A ti, co dnes vidí ve starých lidech přítěž společnosti a své názory prezentují před svými dětmi, si kopou vlastní hrob. A dobře dělají, možná to za ně nikdo jiný neudělá.
Já jsem se o své rodiče starat nemohla, protože se toho ani jeden z nich nedožil. Nevím, jestli bych to dělala s nadšením, ale určitě s úctou a zodpovědností, stejně jak to bývalo v mé rodině zvykem.
Máma ti umře jenom jednou. Pak už je pozdě, další na řadě jsi ty. Na to nezapomínejme.
