Článek
Omlouvám se za nevábné téma, ale ne všechno, co je prospěšné, je nezbytně vábné či estetické. Koneckonců to známe z osobních a každodenních aktivit všichni. V některých činnostech jsme si zkrátka rovni. Bohatí a chudí, mladí i staří, úplně všichni. Záchodová spravedlnost existuje a každý tam musíme.
Možná si pomyslíte, že jsem nějaká divná nebo mám masochistické sklony, když mám potřebu mluvit zrovna o tomhle. Ale tak to není. Žádnou hypochondrickou úchylkou netrpím a po pravdě řečeno, k lékaři jdu až když opravdu není zbytí.
Dřív jsem nechodila téměř vůbec, ale od té doby, kdy v mě v práci nutí přinést papír i na hodinovou absenci a já se nemůžu jen tak v klidu vyležet, jak tomu bylo v mých bývalých zaměstnáních, vidím svoji obvodní doktorku o něco častěji. Tolik jenom na vysvětlenou, že alespoň v tomto ohledu nijak nevybočuji z normality a pokud ano, spíš opačným směrem.
Rakovina tlustého střeva je ale bohužel jedno z nejčastějších onkologických onemocnění a ve srovnání s tím je nějaká chvilka nepohodlí úplně nepodstatná. A když to pojmete jako malé dobrodružství jako já, třeba se na ni budete v rámci smysluplných mantinelů i těšit.
O kolonoskopii se cítím nadmíru povolaná hovořit, protože jsem ji absolvovala už pětkrát. No řekněte, komu se to poštěstí? Tak jsem si řekla, že udělám prospěšnou věc a svojí troškou přispěji do mlýna osvěty. Třeba se pak začnou hlásit davy na vyšetření, aby zjistily, jestli je na mém šprochu pravdy trochu.
A teď vám řeknu, proč si to celé vlastně tak užívám. No, užívám je asi silné slovo, tak řekněme, že to beru jako vytržení ze stereotypních dnů.
Tak za prvé. Nemusím jeden den do práce. Chápete naprosto správně, že mě práce zrovna moc nebere, ale že by někdo šel radši na kolonoskopii než do práce, zní asi divně, to uznávám. Možná vás teď napadne, že mě práce ale opravdu štve anebo ta kolonoskopie zas až takový strašák není. Pravda je na obou stranách.
Za druhé. Na pár dní trochu ulevím svému zažívacímu traktu v podobě diety. Zdravá sice asi moc nebude, když nesmíte vůbec žádnou zeleninu kromě vývaru, ale té si jindy dopřávám do foroty, takže mi to nijak neubližuje. Naopak. Beru to jako očistnou dietu a dva dny bez cibule, ředkviček a chleba fakt vydržím. Odměňuji se lososem s bramborovou kaší a je mi fajn.
Za třetí. Nikdo po mě nic nechce a všichni jsou na mě hodní. Přiznám se, že trochu zneužívám všeobecného strachu ke svému prospěchu. Oni mě totiž litují i v práci. Kdybych zůstala na neschopence třeba tři dni, nikdo by se nepodivil. Naopak je jim divné, že hned druhý den ráno přihopkám, jako by se nic nedělo. Ono se totiž taky vůbec nic neděje. Ani předtím, ani pak. Ale já jim to nevyvracím.
Za čtvrté, a to je na tom úplně nejlepší, vás někdo musí doprovodit. Přivést vás a pak si vás zase odvést. A já si užívám, že mám svoji vyhrazenou chvilku v nabitém programu vlastního syna. Jindy se o jeho pozornost musím trochu doprošovat, ale tohle se okecat nedá. Máma potřebuje dovést na vyšetření. Mám ho jenom pro sebe, na chvíli jsem ho ukradla manželce, tenisu, kamarádům a práci. Ha. Ani nemusím citově vydírat. Je tu se mnou, a to je skvělé. Jako za starých časů, jenom v obráceném gardu. Díky, kolonoskopie!
Za páté. Jsem na řadě, což znamená, že to budu mít za chvíli za sebou. Jak je ta chvíle dlouhá, je mi úplně fuk a stejně to nevím. Zasměju se se sestřičkou, s anestezioložkou si pokecám o psech, ale moc jí toho neřeknu, protože mezitím už mám v nose hadičku s rajským plynem a do ruky mi taky něco napíchli. Jenom doufám, že nebudu chrápat, až se budu slastně oddávat odpolední siestě. Vždyť já si to vážně užívám!
Jsem trochu rozčarovaná, že už jsem zase vzhůru, klidně bych chrupla o něco déle. Doktorka za mnou přijde do kabinky s papírama v ruce ještě než se stihnu obléct. Taková mladá sympatická holčina je to. Vypočítá mi všechny polypy, které mi odstranila, a usmívá se u toho. Tak tam uvnitř asi nevypadám tak blbě, když má dobrou náladu.
Syn musí odložit laptop, protože je čas si převzít mámu. Žádné drama ani zkoumavé pohledy, on ví, že je tam vlastně jenom do počtu. Jsem vyspaná do růžovoučka, vůbec nic mě nebolí, ale mám děsný hlad a žízeň. Tak mě aspoň vezme do nejbližší kavárny na kafčo a bagetku se šunčičkou a sýrem. Taková dobrota po dvou dnech diety a čtyřiadvaceti hodinách půstu!
Pak mě vyklopí před barákem, protože už nic nepotřebuju. Musím dojít se psem, než si naliju skleničku vína a ještě něco zakousnu. Víte, co je na tom nejlepší? Že vám úplně obyčejné věci po pouhých třech dnech drobného strádání připadají jako rajská hudba!
A ten zákrok? Vždyť já o něm nic nevím. Celou dobu jsem totiž slastně prospala. Co se mnou dělali, je mi po pravdě řečeno úplně ukradené. Ale tentokrát jsem zašla poděkovat té milé paní anestezioložce, kterou zajímal můj pes. Ne kvůli jejímu zájmu, ale protože je fakt dobrá. Foukla mi toho rajského plynu úplně přesně. Probudila jsem se zrovna když mě holky odvážely zpátky do kabinky a rovnou jsem byla fit. Jako když si dám po obědě „dvacet“.
Sice nechápu, jak ty moderní anestezie fungují, ale rozhodně vím, že mi vyhovují. Asi bych měla říct, že poslední čtyři kolonoskopie jsem absolvovala ve Španělsku a nejsem si jistá, jak to funguje v Čechách. Předpokládám ale, že asi stejně nebo velmi podobně.
Možná se teď někdo chytá za hlavu, protože má na vyšetření o poznání nepříjemnější vzpomínky. Vím, co máte na mysli. Taky jsem tu svoji první absolvovala před patnácti lety v Anglii a rozhodně to nebyla procházka růžovou zahradou. Jenomže od té doby medicína pokročila mílovými kroky, stejně jako ti zubaři.
Víte, co se říká? Že nejhorší smrt je z vyplašení. A v případě kolonoskopie k ničemu takovému není důvod. Pár dní diety, čtyřiadvacet hodin půstu a pár cest na záchod ještě nikoho nezabilo. A o nic jiného nejde, když to všechno dobře dopadne.
Doufám, že jsem někomu posloužila jako ta usměvavá letuška, na níž za letu upírám zoufalé oči a doufám, že v jejích gestech nenajdu žádný náznak paniky nebo spolucestující, který si vedle mě v klidu čte a ani ho nenapadne, že by těch pár drcnutí deset kilometrů nad zemí něco znamenalo. Oni mě uklidňují, protože se nebojí. To já jsem strašpytel.
Kdybych byla jenom pro jednoho čtenáře takovou klidnou letuškou, tak jsem článek o svých zkušenostech nepsala zbytečně. A těm ostatním připomínám, že kolonoskopie není žádné sprosté slovo, ale důležitá prevence a účinná zbraň proti opravu ošklivé nemoci.
