Článek
Každá generace prožije část lidské historie, jejíž nejdůležitější součástí je ten vlastní kousek. Dáváme jim přívlastky, které vyjadřují jejich příslušnost v čase. V čase jejich mládí.
Ať už mluvíme o meziválečné či poválečné generaci, hippies 70. let, disko generaci let osmdesátých, generaci Z a co já vím, co ještě, každá z nich vyjadřuje do jisté míry životní styl, který jim s odstupem přisuzujeme.
Moje babička určitě nebyla jediná, která říkávala: „Nenadávej a važ si toho, že jsi mladá. Ještě si na to jednou ráda vzpomeneš.“ A nezapomněla dodat: „My jsme chodili každé ráno do školy několik kilometrů ve sněhu. Buď ráda, že ty jdeš jenom za roh.“
A já hloupá jí záviděla, že ona nic nemusí. Při odchodu do školy jsem chtěla být taky stará.
Ze současného pohledu se díky technologickému pokroku propast ob jednu generaci proti běžnému vývoji trochu prohloubila, ale to se zřejmě zase brzy vyrovná.
Ať už se lidstvo posune kamkoli, vždycky budeme s láskou vzpomínat na ty staré a dobré, na ty naše časy.
Upřímně jsem se zamyslela nad tím, co bylo, ale opravdu, za „mých časů“ lepší. A co to ty „mé časy“ vlastně jsou. Dětství a mládí. Má to svoji logiku i z toho důvodu, že to nejčastěji slyší mládež od těch starších.
Přiznám se, že ze svého osobního úhlu pohledu na „starých dobrých“ časech, kromě toho, že jsme byli mladí, nic krásného nevidím. Sama sebe řadím do kategorie 80. let, protože v těch jsem prožila mládí.
Přišla jsem na jediné. Paradoxně, přestože jsem ta svá dětská léta a část mládí prožila v socialismu, měla jsem svobodné dětství. Ale tím mám na mysli pouze svobodu osobní, která nemá se státním zřízením vůbec co do činění. Stejnou svobodu měly děti v Anglii, ve Španělsku nebo třeba kdesi za oceánem. Dokonce i můj syn měl stále víc svobody, než budou mít jeho děti.
Byli jsme zkrátka pouliční děti. Přirozeně jsme se učili komunikaci a „společenským“ pravidlům bez vnějšího zásahu, trochu stejně jako, promiňte mi to přirovnání, potulní psi. Byli jsme divocí. Ráno jsme vyběhli do ulic nebo někam za vesnici a domů jsme dorazili na jídlo. Většinou pozdě. Kolik maminek hulákalo na své ratolesti z oken, že je čas oběda nebo večeře? Ať jim bylo pět nebo patnáct. Tak si to pamatuji já.
Nejenže vzpomínky má pochopitelně každý člověk jiné, ale taky si je ze současného pohledu jinak interpretuje. Naše vlastní minulost totiž není žádná videopáska ani film, který si znovu přehrajeme. Vzpomínky jsou jako chameleon, který se mění s dobou a situací.
Uvedu příklad. Prožili jste nešťastnou lásku a byli na pokraji zoufalství. Dělali jste šílené věci, možná dokonce chtěli umřít a věděli jste, že žádný nebo žádná už nikdy nebude jako on či ona. Možná jste ještě po pár letech měli slzy v očích, když jste si na tu horoucí lásku vzpomněli.
A co dneska? Buď jste tuhle kapitolu ze své hlavy vymazali jako úplně nepodstatnou nebo nad sebou jenom kroutíte hlavou. Vždyť to přece byl pitomec. Nebo zoufalec, který stejně blbě skončil. Tenkrát to pro vás ale byla otázka života a smrti.
O hezkém budeme vždycky vyprávět s výraznou příkrasou, a to ošklivé nebo smutné možná ještě podstatně zdramatizujeme. A za co bychom se měli stydět, jako by se nikdy nestalo.
Každý, kdo posuzuje dnešní mládež, tak činí svým aktuálním viděním, nikoli objektivní kritikou. Obvyklé „stížnosti“ na mládež se odehrávají v několika rovinách.
Ti dnešní mladí nemají úctu ke stáří. Jsou líní. Méně čtou. Jsou nezodpovědní, nepraktičtí nebo nevzdělaní. Neumí používat selský rozum. A ta hrozná huba, kterou poslouchají! To říká úplně každá generace o té následující. Jako přes kopírák.
Možná čtou méně tištěných knih, ale příběhy budou vždycky lidi bavit. Ať už jsou prezentované a konzumované v jakékoli podobě.
Mladí jsou vždycky víc narcističtí a sebestřední, a to platí pro každou generaci bez výjimky. I my jsme byli takoví. V opozici proti rodičům a autoritám. Měli jsme svůj názor a dělali si věci po svém.
Z této úvahy mi vychází jediné. Problémem není mládež, ale my sami, kteří kritizujeme. Náš pohled totiž nedefinuje ta která posuzovaná generace, ale náš vlastní život a věk. Jsme zkušenější, vyrovnanější a můžeme klidně říct, že i ohnutější. Máme proto tendenci dívat se na mládí již zralým a zakaleným okem, nikoli svým mladým já. To už totiž ani není dost dobře možné.
Já nevidím na dnešních mladých vůbec nic špatného. Že tráví víc času u počítače a na sociálních sítích? Pochopitelně. Za nás totiž nic takového nebylo. Že se schází v obchoďácích, nakupují tuny džínů a chodí po kavárnách? A ta hrozná hudba! To se přece vůbec nedá poslouchat.
Já bych těch džínů taky bývala měla plnou skříň, kdybych si je mohla koupit. A po pražských kavárnách jsem trávila čas už za totáče.
My jsme se toulali po ulicích a vyhrávali do nebes z magneťáků. Spotřeba drog nebyla tak vysoká jenom kvůli tomu, že nebyly dostupné jako dnes. Za nás se, pokud vím, čichal toluen. A o to víc se ale chlastalo.
Je zajímavé, že ať už si jakoukoli generaci představujeme na základě vlastních vzpomínek nebo informací, kterých se nám dostalo, vždycky si ji spojujeme s hudbou, která tenkrát letěla světem. Blues, swing, rokenrol, disko. Hudba byla vždycky lepší než ta současná.
A auta byla hranatější, tráva zelenější a domy se stavěly poctivěji. A…
Mladí dnes víc inklinují k rodině, jsou empatičtější, tolerantnější a mají zdravější přístup k životnímu prostředí. To je to, co vidím já. Vy možná vidíte něco jiného.
