Článek
Nějak jsem tak počítala s tím, že v pětašedesáti zapíchnu práci. Že to bude spíš na skromný život než na velké cestování, to jsem tušila. Ale poněkud jsem se spletla. Na odpočinek se totiž odeberu až později.
Všude čteme o tom, že se důchodový věk neustále prodlužuje a mnoho lidí z toho má bolehlav. No samozřejmě, žijeme v průměru déle než předchozí generace, rodí se málo dětí, které by se o nás postaraly, a státní kasa také není bezedná. To asi všichni chápeme, i když ne každému se to líbí. U nás jsme na tom asi ale pořád ještě lépe než jinde.
Já osobně nic proti práci do pozdějšího věku nemám. Stejně si neumím představit, že bych jen tak lelkovala, což mi moc nejde. Zatím jsem pořád neposedná. Ale uvidíme, možná to pak půjde sešupem a ještě budu za odpočinek ráda.
Co mi ale dělá starosti, je neodbytná otázka, kdo mě zaměstná, když třeba mezitím o práci přijdu. Jak velký oříšek bude najít zaměstnání třeba ve čtyřiašedesáti, když je to téměř neřešitelný úkol už teď. A to jsem teprve, řekněme, padesátník ve druhém stádiu. Ale nebudu panikařit předčasně. Slovy mé oblíbenkyně Scarlett O’Harové, hrdinky knihy Sever proti Jihu: „Na to budu myslet až zítra.“
Jak jsem tak uvažovala, poprvé mě napadlo aspoň rámcově zjistit, jak to s tím mým důchodem vlastně bude. Možná si řeknete, že jsem nezodpovědná, že na takové věci nemyslím už dávno. Asi máte pravdu, ale faktem je, že zatím mám hlavu zaměstnanou úplně jinými záležitostmi, než je přemýšlení o důchodu.
Můj dobrodružný život mi ovšem plánování penze spočítá i s úroky. Žila a pracovala jsem ve třech evropských zemích, což samozřejmě vůbec neznamená, že budu mít trojnásobný důchod, jak se někdo může bláhově domnívat. Tak naivní nejsem ani já, abych si to myslela.
Můj důchod se bude vypočítávat z poměrné doby odpracovaných let v té které zemi a kalkulace to vůbec nebude jednoduchá. Hlavně papírování napříč kontinentem mi už teď nahání hrůzu. Na to já jsem totiž dost lempl.
Do důchodu půjdu o celých osm let později, než by šla moje maminka, kdyby se ho dožila. Ale jenom v Čechách. V ostatních zemích si totiž budu muset počkat ještě o něco déle.
Expert na evropský důchod ze mě nebude, ale poměrně slušnou představu o svém budoucím osudu už mám. O své pátrání se s s vámi podělím, třeba se vám pak uleví, že na tom nejsme zas tak špatně.
V Čechách půjdu do penze v 65 letech a musím mít odpracováno alespoň 35 let. To je na tom mém důchodu úplně nejjednodušší k pochopení. Z vypočítané částky dostanu zhruba 40 procent, což odpovídá poměru mé aktivní pracovní doby strávené v Čechách.
Z Čech jsem se až ve středním věku přestěhovala do Anglie, aniž bych v té době pomýšlela na nějaký důchod. Naštěstí mi to vyšlo. V Anglii totiž musíte žít, pracovat a přispívat do sociálního systému minimálně 10 let, abyste měli nárok aspoň na nějaký důchod. Tuto část jsem splnila, takže z Anglie dostanu zhruba 30 procent penze. Jenomže si na ni počkám.
Ve Velké Británii je také předpokladem získání plné státní penze odpracování minimálně 35 let, ale nárok na státní důchod vzniká až po dovršení 67 let věku. Takže si na druhou část své penze počkám o dva roky déle než v Čechách.
A teď to nejzajímavější z ostrovního království. Výpočet částky je zde velmi prostý. Koneckonců jako celá jejich byrokracie. Všichni, kteří splnili výše uvedená kritéria, totiž dostanou na chlup stejně! V Anglii se nehraje na výši příjmu a ve státním důchodu jsou si všichni rovni. V letošním roce dělá 11 500 liber ročně, takže zhruba 960 liber měsíčně. Přepočteno na české koruny je to při stávajícím kurzu 28 800 Kč pro všechny. Já z toho uvidím těch svých 30 procent.
Abyste si nemysleli, z necelých tisíce liber se v Anglii vyžít nedá. Proto si všichni ti rozšafní angličtí důchodci cestující po celém světě od mládí přispívali do soukromých penzijních fondů, které teď tvoří většinu jejich příjmu. Státní důchod je pro ně jenom bonus na přilepšenou, případně základ důchodu doplněný o plnění ze soukromých fondů.
Z Anglie jsem se přesunula do Španělska a dál už se nikam nechystám. Už jenom kvůli tomu důchodu by to ani nebylo rozumné. I tady totiž musíte odpracovat a odvádět do jejich sociálního systému minimálně deset let, aby vám vznikl na místní penzi nárok. Vyjde mi to tak akorát s odřenýma ušima, takže posledních 30 procent mi přiteče ze Španělska.
Jejich systém je ale ze všech nejsložitější. Ve Španělsku totiž musíte splnit celkovou dobu pojištění alespoň 38 let, abyste mohli odejít do důchodu v pětašedesáti, jinak budete makat do ďábelských 66 let a 6 měsíců. To je ale pouze současný stav. Já už to budu muset vydržet do šedesáti sedmi, abych mohla dostat plnou výši, respektive těch mých zbývajících 30 procent. Kolik to ale bude dělat, je pro mě zatím záhadou.
Španělský sociální a daňový systém je totiž obecně velmi složitý. Na druhou stranu nabízí několik variant kombinací částečného důchodu a práce na poloviční úvazek od určitého věku, ale bez expertů se v tom stejně nikdo nevyzná.
Stejně jako v Čechách, i v Anglii a ve Španělsku lze odejít do předčasného důchodu a dělají tak lidé, kteří si to mohou z různých důvodů dovolit. Ve Španělsku jsou to kupříkladu často zaměstnanci, kterých se po dlouhé době zaměstnání potřeboval zbavit zaměstnavatel a nabídl jim solidní předčasný odchod do penze. To se mě ale pochopitelně netýká.
Takže jestli se vám zdá pětašedesát jako kritická hranice stáří, mějte na paměti, že jiné národy se musí udržet v kondici ještě o dva roky déle. Slíbila jsem si, že to taky zvládnu.
A pokud jste delší dobu pobírali mzdu v zahraničí, doporučuji prověřit podmínky výplaty důchodu za odpracovaná léta. Abyste pak, stejně jako já, nemuseli otřít pot z čela, že vám to vyšlo jen tak tak. A to v tom lepším případě.
