Článek
Káva bývala pouze jakýmsi doplňkem životního stylu, za který by se kavárenské povalečství dalo považovat.
Už za dob mého univerzitního studia, stejně jako tomu bylo a bude vždy, se mezi spolužáky tvořily partičky spojující ty s podobnými názory, zájmy a sympatiemi. Já jsem vždycky byla mezi těmi, kteří mezi přednáškami, často i místo nich, vyráželi po pražských kavárnách a diskutovali o nesmrtelnosti brouka.
Měla jsem štěstí, protože hlavní i vedlejší budova mého vzdělávacího ústavu sídlila na pražském Starém Městě a kaváren tam bylo dostatek i před sametovou revolucí. Mimochodem, i tu jsme prožívali právě v nich.
Kavárny bývaly odpradávna jakýmsi sociálním symbolem a místem setkávání umělců a intelektuálů. Proč zrovna takzvaně bohémsky zaměření lidé měli tendenci se sdružovat právě v kavárnách, je asi nasnadě. Protože se prostě sdružovat potřebují. Vyměňovat si myšlenky, diskutovat a všelijak excentricky se projevovat. A kavárenské prostředí je k těmto účelům ideální.
Po kavárnách jsem trávila mnoho času. S přáteli, kamarádkami, nebo klidně sama s knihou nebo skripty v ruce. Většinu skromného studentského přídělu jsem utrácela po kavárnách. Jejich duch mě zkrátka obohacoval.
Dospěla jsem, většina přátel ze studentských dob se kamsi rozprchla, ale pražské kavárny mi zůstaly. Už jsem tam ale nechodila na rádoby intelektuální a filozofické pokecy, nýbrž na pracovní pohovory a obchodní schůzky.
Možná, že ti, co je se mnou vedli, byli také skrytí kavárenští povaleči, kteří stejně jako já zradili svou bohémskou duši a vrhli se do praktického světa obchodu. Když tak o tom přemýšlím, většinu pracovních příležitostí jsem proměnila v úspěch a nejvíc zajímavých obchodů uzavřela právě v kavárnách.
Jenomže jsem se přestěhovala do Anglie a najednou se cítila zhrzelá. Asi každému se při dlouhodobém pobytu v zahraničí po něčem zasteskne. Po svíčkové, přátelích nebo rodině. Mně se zoufale stýskalo po kavárnách! Nebo spíš po té klidné, a přitom inspirující atmosféře, kterou jsem jinde nenašla.
Naučila jsem se stoupnout si do fronty, u pultu si objednat kafe s croissantem, prohodit pár veselých slov s obsluhou, odnést si tác ke svému stolečku. Nebo si vypít kávu v kelímku po cestě do práce. Můj svět se zhroutil. Bez kaváren už nikdy nebude stejný.
Pracovní pohovory a obchodní schůzky se přesunuly výhradně do kancelářských prostor a teprve po několika letech spolupráce jsem si zašla se zákazníkem na oběd. Holt jiný kraj, jiný mrav. A úplně jiná kultura, té mé nepříliš podobná.
Jediné chvilky, které v Anglii do jisté míry ukojily moji povalečskou potřebu, byly nedělní sešlosti ve starodávné hospodě u ginu s tonikem. Anglické vesnické puby jsou totiž zajímavým sociálním úkazem, koneckonců stejně jako celá jejich společnost. U barového pultu se sejde místní traktorista s aristokratem, který má nedaleko své sídlo a stáj plnou koní, a pěkně spolu poklábosí. Tím ale jejich interakce až do některé další neděle skončí.
Přestože jsem se do Anglie zamilovala, duši kavárenského povaleče se mi podařilo uchránit. Tu vám totiž nikdo nevezme.
Možná jsem sama sebe Evropou špatně navigovala. Měla jsem skončit ve Francii. Mám pár francouzských přátel a uznávám, že vytouženým životním stylem mi všichni z nich konkurují. Ale nestalo se.
Život mě zavál do Španělska. Madrid mě na čas probral z jisté letargie, ale Barcelona mi do vzkvétající naděje vrazila kudlu.
Kaváren je tu bezpočet, ale jsou jiné. Představte si, že do kaváren se chodí na kafe! To já jsem nějak ve svém povalečství přehlédla.
Dobrou kávu sice poznám a dokážu ji ocenit, ale káva a kavárna jsou pro mě dvě rozdílné disciplíny. Do anglických, španělských, a dokonce i moderních českých kaváren se totiž chodí na kávu. A barista zaručeně pozná, jestli jste dostatečně trendy nebo obyčejný kávový buran. Sláva jim! Dobré kávy není nikdy dost. Ale kavárenský povaleč mého druhu se v nich neuplatní.
Mám to teď rozdělené. Buď jdu na dobrou kávu nebo se takzvaně „poválet“. Posedět, polelkovat si, možná si něco přečíst, s někým poklábosit.
Svůj problém jsem už ale vyřešila tím, že jsem se adaptovala na nové prostředí. Ze secesních budov jsem vylezla na terásky a místo kávy popíjím víno a chroupu k němu olivy. U skleničky diskutuji s místními o nesmrtelnosti býka a nevadí, že mě přitom občas obslouží Číňan. Moje zakonzervovaná bohémská duše konečně dostala novou šanci.
Nevadí, že se mé povalečství transformovalo do jiné podoby, však ani já už nejsem stejná. Po těch starých dobrých kavárnách se mi občas zasteskne, ale možná je to stesk po mládí.
Ve Španělsku jsem si našla tu správnou alternativu a jsem spokojená. Rozhlížím se kolem sebe a vidím businessmany, kterak u skleniček vína domlouvají obchody a intelektuály diskutující o starých časech.
I když už nic nebude jako dřív, sama sebe jsem nezradila. Jednou povaleč, vždycky povaleč.
