Článek
V posledních letech se ale zaběhnuté pořádky mění a už vůbec nejde za každých okolností o samozřejmost. Řeč je o namlouvání a počátku heterosexuálního vztahu.
Individuálně může být skutečnost výrazně jiná, ale bráno společenským průměrem, muži stále vydělávají víc. A nejde jenom o rozložení finančních sil jako o úctu, respekt a v neposlední řadě i o hrdost a tradici.
S emancipací vzaly některé zavedené pořádky za své a to, co bývalo samozřejmě, už dnes nemusí platit. Ale kdo se má v tom měnícím se světě vyznat? Tím, že žádné pravidlo už zřejmě neplatí, je situace složitější a citlivější pro obě strany.
Mladší generace už má mnohdy jasno v tom, že náklady se dělí napůl. I dobře vypadající rande ale může skončit trpkým či trapným okamžikem při placení účtu, pokud to dopředu oba účastníci nechápou stejně.
První schůzky bývají rozpačité samy o sobě a hovory o penězích do nich nepatří. Ty jsou většinou tabu. Ať už se nám honí hlavou cokoli, na placení dojde nevyhnutelně.
Dřív to bývalo jednodušší. Muž pozval dámu na schůzku, pak vytáhl peněženku a zaplatil. Ať už se mu i poté dotyčná zamlouvala či nikoli. Dnes už taková samozřejmost neplatí a nové trendy se přenášejí z mladší a otevřenější generace i do té starší, která bývala v těchto věcech konzervativnější a zákon placení býval vytesán do kamene. Alespoň v mém světě nebo snad pouze v mé hlavě.
Výjimky z pravidla samozřejmě existovaly vždy, a to zejména pokud šlo o schůzku věkově či finančně zjevně nevyrovnanou. Příkladem může být starší či zámožná dáma na schůzce s mladším či finančně nestabilním hochem. Postarší pán také zřejmě neočekává, že by se dvacetiletá dívka podílela na účtu v luxusní restauraci. Ale takové rozložení sil je jasné od začátku a extrémní situace ponechme stranou.
Jako žena, a ještě k tomu ze staré školy, mám v hlavě zmatek.
Jsem sice starší, ale již dlouho rozvedená a občas na nějakou tu schůzku zajdu. A musím přiznat, že okamžiky závěrečné trapnosti nesnáším. Nevím totiž, co přijde spolu s účtem a už vůbec ne, jak to onen muž vnímá.
Řeč není o tom, jestli dotyčného pána chci ještě někdy vidět nebo ne. A rozhodně nejdu na schůzku s tím, že bych se chtěla zadarmo najíst či napít. Mezi námi, kolikrát bych si už po pár minutách raději zašla na tu skleničku sama a ráda si za ni zaplatila. Ale upřímně, můj společník může mít úplně stejné myšlenky. Do hlavy mu nevidím, a už vůbec ne na první či druhé schůzce. Dokonce ještě ani na třetí ne, pokud na ni dojde.
Existují různé strategie, které by mohly fungovat, pokud by je všechny strany akceptovaly jako platné. To se sice zcela určitě nestane, ale i tak by se jako vodítko uplatňovat mohly.
Kupříkladu, že ten, kdo zve a vybírá restauraci, také platí. To by ale zase většinou zůstalo na tom pánovi, protože žen, které tak činí, není ani v době emancipace mnoho. Tedy alespoň myslím.
Vezměme jako základ fakt, že žena na prvních schůzkách nikdy neplatí celý účet. Výjimky z tohoto pravidla tvoří pouze výše uvedené extrémní případy. Buď platí vše muž nebo žena pokryje svoji útratu, či se drobně podílí, kupříkladu v podobě spropitného. Na tom se zřejmě shoduje většina randících účastníků.
První schůzka bývá jednodušší než případná následující. Číšník přinese účet a na rozdíl od minulosti, kdy ho automaticky předložil pánovi, postaví tácek s účtenkou doprostřed a s terminálem postává u stolu na neutrálním místě a dívá se stranou, dokud není jasné, kdo z těch dvou přiloží kartu.
Pán vytáhne z kapsy peněženku a žena sáhne po kabelce. I kdyby tam nic neměla. Je to ale dobré znamení, že má alespoň vůli se podílet. Pán ji gestem zarazí, žena poděkuje a kabelku nechá zavřenou. To je nejpravděpodobnější, nejschůdnější a nejpříjemnější verze celé hry pro obě strany.
Ale je fér vědět, že už se s tím člověkem znovu vidět nechci a stejně ho za sebe nechám zaplatit? Toť otázka do pranice. Kdyby totiž existovalo pravidlo, že muž za dámu neplatí v případě, že se mu dotyčná nelíbí, byla by to urážka. Stejně jako v opačném případě. Verdikt beze slov. Tudy cesta rozhodně nevede.
Ve hře je totiž několik faktorů a finanční stránka věci je pouze jedním z nich. Respekt, dobré mravy, výchova, kulturní aspekt a v neposlední řadě i sebeúcta a hrdost jsou důležitými součástmi mixu této společenské křížovky.
I dobře vypadající schůzka, ať je první či některá následující, může skončit trapně. Problémem je, že může jít o nedorozumění z důvodu odlišného vnímání situace, které se už nikdy nevysvětlí. Kdo by se v tom totiž rýpal? Schůzka skončila, účastníci se rozešli s trpkým pocitem a už se asi neuvidí.
Kdysi jsem byla na schůzce s pánem, kterému se zjevně dařilo velmi dobře a zcela očividně byl ze staré školy. Pozval mě do podniku, kam bych se sama nevypravila. Nestali se z nás sice partneři, ale přátelé, ale to je jedno.
Onen pán mi vyprávěl, jak v rámci seznamování pozval na večeři jakousi dámu. Když došlo na placení, ani ve snu by ho nenapadlo očekávat, že se bude žena na účtu podílet. Urazil by se. Už jenom vzhledem k tomu, že dámu přece pozval a sám vybral podnik. Večer probíhal příjemně až do okamžiku, kdy se pán chystal zaplatit. Dáma ho totiž poměrně nevybíravým způsobem usadila a oháněla se přitom znechucením sexistickými manýry. Pán z toho byl tak rozhozený, že se randění na delší dobu vyhýbal.
Můj poslední zážitek byl opačný. Jiný pán mě pozval do restaurace, kterou sám vybral, a rozhodně nepatřila k nejlevnějším. Požádal o účet a když dorazil číšník s terminálem, suše mu oznámil, že platíme napůl. Ne mně, ale obsluze. Číšníkovi sdělil rozhodnutí, se kterým jsem neměla nic společného. A pokud si myslíte, že to bylo gesto na rozlučku, nikoli. Pán mě poměrně urputně dál nahání.
Jaký jsem si pro sebe udělala z novodobého randění závěr? Za prvé si nikdy neobjednávám to, co bych za sebe případně nemohla zaplatit, kdyby došlo na lámání chleba. Dál sahám po kabelce ale s tím, že na rozdíl od svých mladších let v ní tu peněženku skutečně mám. Poděkuji s tím, že příště je to na mě. I kdyby žádné příště nebylo.
Vlastně je to fajn. Chování na závěr schůzky totiž dodá mixu celého dojmu z nového protějšku šťávu a člověk se dozví daleko víc, než kdyby i nadále fungovala stará pravidla.
A jak to dopadlo s tím pánem? Už ho neuvidím. Ne proto, že jsem za sebe zaplatila účet v restauraci, kam bych sama nešla, ale proto, že mě pán nevybíravým způsobem postavil před hotovou věc. Třeba mě tím ušetřil dalšího zklamání.
