Článek
Nejsem ani vegetarián, natož vegan. Pro masožravce, kteří si nejsou vědomi rozdílu mezi oběma dietami, nebo řekněme životními styly, přináším stručné vysvětlení.
Vegetarián je ten, který ze svého jídelníčku vyloučil všechno maso, ryby a ostatní mořské plody, ale většinou mu nevadí živočišné produkty jako mléko či vejce a sýry. Existují ještě různé varianty a podskupiny, ale víc detailů není zapotřebí.
Vegani jsou proti vegetariánům k sobě mnohem přísnější. Kromě masa ze své diety vylučují i všechny živočišné produkty a tím pádem musí být ve svém stravování mnohem kreativnější. Nepozřeli by kravské mléko, sýry, a dokonce ani med, který je také živočišným produktem.
Existují mnohé odnože a hybridy a dieta lidí, kteří se rozhodli s masem a živočišnými produkty skoncovat, k tomu mají své důvody. Ty ale ponechme ke zvážení jim samým.
Pescetarián je mi ze všech nemasožravců nejsympatičtější a nejbližší. Je to takový vegetarián, který ale jí ryby a mořské plody a v podstatě jediné, co ze svého jídelníčku vylučuje, je maso.
Aby bylo jasno, sama sebe považuji za masožravce s omezeními, i když se v průběhu let v zahraničí moje dieta hodně proměnila. Ono to ani jinak nejde.
V Anglii jsem toužila po králíkovi, což je moje oblíbené maso už od dětství, kdy jsme je doma chovali v kotcích a v neděli k obědu tatínek obvykle jednoho klepnul. Jenomže v Anglii ho prakticky nelze koupit jinde než v Londýně na tržišti u Francouze.
Variantou jsou zajíci, ale uznejte, to maso prostě zaměnit nelze, čemuž Angličan nerozumí. Ve hře jsou ještě prodejny s domácími zvířátky. Dojít si do obchodu pro králíčka a pak ho doma klepnout k večeři, je ovšem na pováženou. Na to jsem příliš útlocitná, a ještě by mě Angličani zlynčovali. Pro ně je totiž králík něco jako pro nás kočka, prostě domácí zvířátko, které se pochopitelně nejí.
V Anglii jsem se odnaučila jíst chleba, protože je, řekněme, nedobrý a většina má divnou nasládlou příchuť. Zato jsem rozšířila jídelníček o jehněčí, které jsem měla vždycky ráda, ale doma v Čechách k němu často nepřišla, a různé voňavé klobásky v tisících variantách.
Řezník v ulici mi každou sobotu připravoval obří steak z nejlepších skotských býků, který se při nedělním obědu rozplýval na jazyku a pro dobrmana Olivera mi přibalil obrovské kosti jako dárek podniku. Vidíte, žádný vegetarián, natož vegan, opravdu nejsem.
Pak jsem se přestěhovala do Španělska a vrněla blahem. Chleba začal vonět úplně jinak a všudypřítomné pekárny s nekonečnými druhy čerstvého pečiva nelze jen tak přejít. Do jídelníčku jsem zařadila zpátky chleba. A ráda.
S prodejnami zeleniny a ovoce se to má podobně jako s pekárnami. Jsou na každém rohu a z barevnosti nabídky přechází oči. Ještě pořád některé druhy ovoce a zeleniny neznám a občas něco nového opatrně zkusím. Nedávno jsem třeba přišla na chuť mangoldu, za který jsem vyměnila špenát.
A ty jejich šunčičky! Těm se prostě nedá odolat. Znám rozdíl mezi serrano a iberico a vím, že v restauraci se šunka nabírá rukama, nikoli vidličkou. Podle toho se prý pozná cizinec nebo turista.
Jak vidíte, do vegana mám daleko, i když masa kupuji čím dál tím méně a v zelenině utrácím o poznání víc než v masně. Každý den ho prostě už nepotřebuji. Ke štěstí mi stačí ryby a občas nějaká ta chobotnička, ale ortodoxní nebo urputná nejsem. Dávám si, na co mám chuť a šunčičku ani maso neodmítám.
Víkend jsem strávila po dlouhých letech v Madridu. Je to hned po Praze mé nejoblíbenější město a dřív jsem tam jezdívala pravidelně. Od té doby, co žiji v Barceloně, jsem ale do Madridu zavítala až před pár dny. Měla jsem k tomu dobrý důvod – jela jsem na velvyslanectví k volbám se synem, který je už několik let pescetarián.
No a my dva, střízlivý masožravec a pescetarián, jsme se toulali po Madridu jako za starých časů. Syn tam studoval, takže má město se všemi jeho zvláštnostmi v malíku, ale v eufórii jsme si zapomněli rezervovat restauraci.
Abyste věděli, když se někdy do Madridu vypravíte, zajít si na večeři zejména v pátek a v sobotu jen tak někam „na blint“ je prakticky nemožné. Madriďané žijí venku a všechny restaurace jsou plné, často s frontou venku.
Dávali jsme si pozdně odpolední skleničku, syn projížděl internet a hledal restauraci poblíž, kde by šla ještě udělat rezervace. Ukázal mi jednu hned za rohem s obrázky jídel na talířích. Vypadaly báječně. Od všelijakých burgerů, masových kuliček s rýží po rozmanité saláty. A ty dezerty! Bylo jasné, že si vybereme oba, a navíc se nám jako zázrakem podařilo udělat rezervaci. Brzy se ukázalo proč.
Objednali jsme si po skleničce vína a pustili se do jídelních lístků. Než jsem stihla vytáhnout brýle, syn se provinile zašklebil a řekl osudovou větu: „Promiň mami, ale tohle je veganská restaurace, já si toho nevšiml.“
Volba byla jasná. Buď dalších několik hodin bez večeře, případně v McDonaldu, nebo to jídlo zkusit. Synovi to nijak nevadilo, on má ke všelijakým inovacím, nejen v jídelníčku, blízko. Tak jsme zůstali.
Možná mi neuvěříte, ale tak báječně jsem se už dlouho nenajedla. Masové kuličky z tempehu v omáčce z rajčat s quinoou bych si snad i přidala. Ne, že bych tušila, co je tempeh, snad jen podle názvu. Ochutnala jsem i synův burger z čehosi s hromadou skvěle ochucené zeleniny a omáčkou, jejíž recept bych chtěla znát. A zlatý hřeb na závěr. Pistáciovo mandlový dortík přelitý čokoládou.
Ještě teď při psaní se mi sbíhají sliny. Ne, vegan ze mě nebude, ale ani už se nad představou člověka, který si dobrovolně odříká živočišné produkty, neušklíbám. Oni si totiž neodříkají, ale dopřávají!
Je to jako se vším jiným. Máme tendenci odsuzovat nebo pochybovat o všem, co neznáme. Lidé s jiným životním stylem jsou tak trochu podezřelí. A přitom často stačí málo. Trochu otevřené mysli nebo se třeba ocitnout omylem ve veganské restauraci.
Rozhodně bych veganské večeři dala přednost před Kosteleckými uzeninami. Udělala bych něco pro zdraví, pro planetu a nakonec i pro vlastní přesvědčení. Co vy?
