Článek
Uvědomila jsem si to až v zahraničí. Na anglický pozdrav How are you? nebo španělské Cómo estás?, což je stejné jako naše Jak se máš?, se vám dostane krátké a většinou pozitivní odpovědi. Mám se fajn a ty? Dobře, děkuji nebo Nemůžu si stěžovat. A vy odpovíte velmi podobně nebo byste alespoň měli. Pak se konverzace vydá směrem, kterým měla původně namířeno.
Samozřejmě, že na jednu otázku existuje celá škála dalších krátkých odpovědí, ale do lingvistického okénka se pouštět nechci. Jde spíš o rozdíl ve vnímání dotazu jako rutiny nebo skutečného zájmu o blahobyt oslovené osoby.
Pokud se chytnete a začnete vyprávět o svém životě, tazatel je zaskočen, protože nic jiného, než že se máte dobře, nečeká. Není připraven na to, že se mu dostane víceméně podrobného náhledu do vaší životní mizérie, pracovních ústrků, příkoří nebo posledních neplech vašich nezbedných děcek. Tedy pokud se nejedná o osoby velmi blízké.
How are you totiž ve skutečnosti vůbec není naše Jak se máš. Je považováno za slušnou a víceméně uzavřenou otázku, na kterou se nečeká jiná odpověď než obecné, krátké a pozitivní zhodnocení aktuální situace. Tématem její možné zbytečnosti se zabývat nebudu, protože vzhledem k hluboké zakořeněnosti ve společenském styku je taková úvaha bezpředmětná. Jak se máš není žádný skutečný dotaz nebo zájem, nýbrž společenský rituál. Tedy jinde než v Čechách.
V opačném případě, pokud je odpověď vágní nebo pesimistická, totiž chudákovi nezbyde nic jiného než se dál zajímat. A to platí ve všech kulturách stejně.
Zatímco na kladnou odpověď se stačí pousmát, potřást hlavou nebo říct něco jako To mě těší a přejít rovnou k věci, negativní nebo škarohlídskou reakci, byť by také byla míněna pouze jako konverzační, nelze nechat bez odezvy.
Umíte si představit, že na Nic moc, Ani se neptej nebo Stojí to za prd, což je typická česká odpověď, nebudete reagovat? Je slušností zeptat se, co tedy dotyčného trápí, jinak budete za odtažitého nezdvořáka. Nevinnou otázkou tak nutně spustíte konverzaci, do které jste se ani zřejmě vůbec pouštět nechtěli.
Lhát se pochopitelně nemá, takže když se zrovna cítíte pod psa a možná je to na vás i vidět, odpověď Mám se skvěle, by vám asi nešla přes pusu a stejně by vám ji nikdo nevěřil. Ani tak vypustit na někoho ne úplně blízkého příval všech trápení a ústrků není příliš žádoucí.
Samozřejmě velmi záleží na kontextu a důvěrnosti vztahu mezi účastníky konverzace. Jestli vám nedávno život udělil krutou ránu, zeptá se vás blízký přítel a tváří se u toho starostlivě, zřejmě jej vaše situace opravdu zajímá. Ale ten se asi zeptá na věc přímo.
U nás se vám na nevinnou konverzační otázku míněnou spíš řečnicky dostane víceméně podrobného náhledu do životních peripetií člověka, kterého jste třeba chtěli jenom krátce pozdravit, a dozvíte se i to, co jste vůbec vědět nechtěli.
Místo, kde pracuji, by se dalo nazvat skutečným Babylonem. Jsou tam zaměstnaní lidé nejenom z celé Evropy, ale i většiny zbytku světa. Takovou směs kultur byste stěží v jedné budově jen tak našli.
V pondělí ráno jsem vešla do kanceláře a pozdravila se s lidmi, které jsem potkávala na chodbách a k těm, které znám o trochu víc než jen od pohledu, pronesla krátké Ahoj, jak se máš? Vyslovila jsem to během krátké chvilky minimálně desetkrát a stejným počtem odpověděla. Fajn, díky. Dobře, a ty? Není nezdvořilé nečekat jinou odpověď ani jen tak letmo odpovídat.
A pak jsem potkala slovenskou kolegyni. Moc často se nevídáme, protože pracujeme v hybridním režimu a v kanceláři na sebe narážíme jenom občas. Je to dívka opravdu mladá, pětadvacet jí ještě nebylo. Právě ona mě přiměla k tomuto zamyšlení a nejen na téma česko-slovenské pospolitosti.
„Ahoj, jak se máš?“ Zatvářila se zuboženě, povzdychla si a odpověděla něco jako „Ani se neptej. Jsem úplně hotová.“ Samozřejmě mi neoplatila stejnou slušností a nezeptala se, jak se mám já. A co máte dělat jiného, než se na příčinu jejího očividně kritického stavu zeptat? Třeba ji něco opravdu trápí, není jí dobře nebo potřebuje pomoct. Tak jsem se tedy zeptala. „Blbý víkend? Nebo moc divoký?“
Musím připustit, že ke zmíněné dívce žádný nadstandardní vztah nemám. Neznamená pro mě nic jiného než ostatní kolegové, se svými životy se nad rámec obecné konverzace nesvěřujeme, na kafíčko spolu nechodíme a udržujeme obyčejný pracovně kolegiální vztah.
Jenomže ona mě svou odpovědí zatlačila do kouta a já si musela vyposlechnout příčiny jejího zoufalého stavu. A představte si, že tkvěl ve víkendových činnostech jako je úklid, praní a vaření. „Jsem úplně hotová. Netuším, jak to tu dneska přežiju.“ Tím zakončila asi dvouminutovou litanii na téma vyčerpávajícího víkendu. „Aha. Tak ať ti to uteče,“ pronesla jsem a rychle zmizela ke svému stolu.
Rozdíl nespočívá v tom, že jsme my Češi nebo Slováci, když už jsem si vzala do úst svoji kolegyni, víc negativní, pesimističtí nebo snad pro někoho upřímnější než zbytek světa. Tedy dost možná, ale o tom řeč není.
My ale dotaz na aktuální blaho většinou nevnímáme jako pouhou součást společenské konverzace a pozdravu, nýbrž jako skutečnou otázku někoho, koho náš stav opravdu zajímá. A příkře a dvouslovně odpovíme pouze v případě, že se nám do hovoru pouštět nechce. Pak tazatele spíš odbydeme strohým „Mám se fajn, díky.“ Ještě bychom třeba rádi dodali „A co je ti do toho?“ To ale většinou spolkneme, protože jsme slušně vychovaní.
A jaký je závěr? Že kdo se moc ptá, moc se dozví. Já už v české konverzaci dávno kladu dotaz jenom když mě odpověď skutečně zajímá, protože tuším, co jinak přijde. V jiných jazycích dál pozdravím a přidám How are you? Nebo Cómo estás? a vím, že mi v tu chvíli nepřipadne role psychoanalytika a neztratím drahocenný čas. Zkrátka jiný kraj, jiný mrav. Ten náš je z tohoto pohledu poněkud rozvláčný a neradostný.
Zní to nabubřele? Nikoli. Jde o pouhé vysvětlení, že empatie je selektivní a není vynutitelná. A taky že How are you opravdu není naše české Jak se máš.
Možná už to ani nevnímáte, ale schválně. Až se příště budete někoho ptát jak se má, udělejte si svůj vlastní průzkum. Uvidíte kolika negativních odpovědí typu Ani se neptej, Stojí to… víš za co? Mohlo by být líp nebo Nic moc se vám dostane v kontrastu k těm pozitivním.
A jak se mám já? V rámci možností dobře, děkuji. A co vy?
