Článek
Přestože životní rozpuk mám už pár let za sebou, sama sebe za žádné staré a nemohoucí železo ještě zdaleka nepovažuji. Jiného názoru jsou ale asi mladší spolucestující v metru, kteří mi s milými úsměvy a úslužně nabízejí své sedačky.
Po ránu mě nikdo sednout nepouští, to asi ještě vypadám čerstvě, ale cestou zpráce velmi často. Jsem z toho rozmrzelá a je mi líto, že ty hodné lidi zklamu, ale jejich laskavé nabídky nepřijímám. Je mi totiž trapně a to hned několikrát.
Proto, že asi vypadám starší, než ve skutečnosti jsem, protože jsem zklamala dobrodince, který svůj počin myslel dobře a mé odmítnutí ho třeba odradí od příštích dobrých skutků, a taky protože mě v tu chvíli začnou zkoumat a hodnotit všichni spolucestující, kteří se nacházejí v blízkosti. Přemýšlejí, jestli jsem vážně tak stará, že si zasloužím sedět. Nechtěně jsem si vysloužila jejich pozornost. Každé rozptýlení při nudné cestě je totiž vítané.
Abych vás trošku zmátla, protože zkušenost z pražských hromadných prostředků můžete mít trochu jinou, podotýkám, že mé zážitky, i ten, o který se vámi chci podělit, pocházejí z metra barcelonského.
Po Barceloně se pohybuji takřka výhradně metrem, protože jezdit autem a prodírat se mezi motorkami a skútry je o nervy, o parkování nemluvě. Dojet do práce a zpět pro mě znamená dvakrát přestupovat a samotná cesta v podzemí mi zabere dobrou třičtvrtě hodinku. Mé zážitky tudíž nejsou nijak nahodilé, ale pravidelné.
Ráno kolem osmé nastupuji do plného vagónu a čekám, jestli na příští zastávce někdo sedící vystoupí, protože bych se ráda posadila. První úsek trvá totiž pět stanic. Občas se to stane, ale většinou si v ranní špičce postojím a nakonec i ráda, protože mě aspoň nikdo nepřipravuje o sebevědomí a nepouští mě sednout.
Odpoledne se ale situace dramaticky mění. Mockrát jsem přemýšlela o tom, co může být příčinou, že se stávám podvečerní obětí dobrodějů, kteří mají pocit, že si zasloužím místo k sezení. Jediné, co mě napadá, je únava a pracovní stres, který mi dočasně přidává roky. Pokud tedy pominu vysvětlení mého syna, u kterého jsem taky hledala odpověď na otázku, jestli vážně vypadám tak stará, že mě lidi pouštějí v metru sednout. Jeho odpověď má asi taky něco do sebe. Prý prostě jen „blbě čumím.“
Tolik na vysvětlenou, že pouštět někoho sednout může být ošemetné, pokud se nejedná o skutečnou babičku nebo dědečka s hůlkou, někoho zjevně postiženého nebo o těhotnou paní. To je ale taky otázka do pranice. Možná jste už taky někdy přemýšleli, jestli je ta žena skutečně těhotná nebo jenom při těle. V tom druhém případě si můžete naběhnout a paní se dotknout.
Zkrátka a dobře, dobrý úmysl i v nešťastném provedení se vám počítá k dobru a ke cti, ale pro osloveného může mít opačný účinek. Já totiž uvolněné místo nepřijímám. Pro tyto případy mám vypracovaný systém gest a zdvořilých úsměvů, se kterými nabídku odmítám, abych nikoho neurazila. Pokud bych si totiž sedla, připustila bych domněnku visící ve vzduchu, že jsem skutečně stará.
Nedávný zážitek, jehož jsem tentokrát nebyla přímou účastnicí, ale zvědavým pozorovatelem, mě přesvědčil, že ve svém bolu nejsem sama.
Na sedící lidi, nad kterými postávám, zásadně nehledím, abych nedejbože neupoutala jejich pozornost a zase mě nechtěli pustit sednout. To se ale netýká těch, kteří se velmi zaujatě a se skloněnou hlavou dívají do svých mobilů, protože ti žádný šlechetný úmysl nemají.
Tentokrát se mnou ale nastoupily dvě dámy, už od pohledu starší než já, a stouply si poblíž. Žádné stařeny to nebyly, odhadovala jsem je na pětašedesátnice. Samozřejmě plus minus. Jedna byla docela šik a štíhlá dáma, trochu vrásčitá, ale velmi udržovaná, ta druhá dost při těle a s nákupní taškou v ruce. První žena se ovívala vějířem, což není v parných barcelonských dnech nic neobvyklého, a ta druhá si stoupla vedle ní, protože to je velmi chytrý počin. Trochu větříku totiž ovane i vás, když zvolíte správný úhel.
Netroufla bych si říct, která z dam byla starší, ale muž sedící pod nimi, zhruba pětatřicátník, měl jasno. S úsměvem se podíval na onu elegantnější paní, očima jí sdělil svůj úmysl a chystal se vstát. Paní zavřela vějíř a jako pravítkem a beze slova jím ukázala na paní stojící vedle. „Sedněte si vy,“ přikázala a úsměvem odměnila hodného muže.
„Ne, jen se posaďte vy, já jsem seděla celý den,“ a na pána se také usmála. Ten se mezitím postavil a nechal dámy, ať se dohodnou.
Ženy si nejprve vyměnily pár zdvořilých pobídek, až paní s vějířem vyřkla osudnou větu: „Jen se posaďte, jste starší.“
„O tom tedy dost pochybuji,“ reagovala oplácaná dáma a do tváří se jí vylil ruměnec. V tu chvíli už byly obě ženy předmětem pozornosti půlky plného vagónu s jedním volným místem k sezení. Rozsudek žena hledala u chudáka muže, který opustil svoji sedačku, a zeptala se ho napřímo. „Že vypadá starší, proto jste ji pustil, že jo?“
Pán jen pokrčil rameny, asi mu bylo úplně jedno, jak to celé dopadne, a protáhl se směrem ke dveřím. Dámy pokračovaly v poměřování věku, až se zdálo, že vytáhnou občanky, aby si dokázaly, která z nich je mladší.
Zachtělo se mi sednout si na volné místo sama, ale bála jsem do jejich souboje zasahovat, aby nedošlo i na mě a nemusela jsem před půlkou vagónu sdělovat svůj věk.
Na příští zastávce pán vyběhl a přistoupili noví cestující včetně mladé dívky s mobilem v ruce. Rozhlédla se kolem sebe a rovnou hupsla na volné sedadlo, o které zjevně nikdo nejevil zájem.
Někteří cestující, kteří stáli opodál a byli svědky nevšední situace mezi dvěma postaršími dámami, se zasmáli. Dívku to zaskočilo a na ženy se podívala. Obě najednou jí rukou pokynuly, jen aby zůstala sedět. Zasmály se taky.
Na další stanici jsem vystupovala a světe div se, obě ženy taktéž. Ještě chvíli jsem šla za nimi a zvědavě pozorovala, jestli bude drama pokračovat i na ulici. A víte co? Zdálo se, že nakonec našly společnou řeč. Povídaly si jako dvě dávné kamarádky a u toho se smály.
Možná jenom obě trpěly stejným traumatem jako já a také nechtěly patřit do starého železa. Nebo to byly opravdu kamarádky, které si takhle laškovně krátily dlouhou chvíli po cestě v metru. Co já vím?
Konečně jsem ale přišla na to, proč tolik lidí sedí v dopravním prostředku s očima zabodnutýma do mobilu. Aby nemuseli soudcovat postarší spoluobčany a nakonec nebyli za dobrý úmysl potrestáni. Pro mladé lidi je totiž každý od padesáti nahoru stařec.
Příště nabídku radši přijmu. Je to totiž méně trapné, než se bránit realitě, a nikoho tak nepřipravím o fajfku za dobrý skutek.
