Článek
Socialistická témata přemítající nad železnou oponou rozdělující východ a západ, nad akcemi Z, nedostatkem zboží, kolektivizací, povinnými chmelovými brigádami a pracovní morálkou za komunismu se nám neustále v online světě podbízejí.
Nezapomeňme na svazáky neboli SSM, plánované hospodářství, občanské výbory a mnoho dalšího. Živné půdy pro nekonečné zasazování nepoživatelných plodin je stále dost.
Vzhledem ke kontroverzi je totiž jakékoli zpracování této látky vítaným zdrojem pozornosti a předlouhých diskusních vláken, což je ve virtuální publicitě měřítkem úspěchu.
Pro většinu čtenářů z mladších ročníků ovšem tyto články nemají žádnou přidanou hodnotu, a proto je zřejmě ani nečtou, zatímco pamětníci se v komentářích dozajista pomyslně poperou.
Dnešní populace se dělí na ty, kteří komunismus, socialistické zřízení, totalitní režim nebo jakkoli to chceme nazývat, zažila na vlastní kůži a na ty, kteří měli větší štěstí a tuto část historie již nemohou pamatovat. Jejich poměr si netroufnu kvantifikovat, byť by kvalifikovaný odhad nebylo těžké udělat. Taková snaha by ale v tomto případě byla ničemu, protože i návraty k dobám minulým jsou zbytečné.
Ti, kteří pamatují, se také dělí. Na ty, kteří vzpomínají s nostalgií a po dávno přežitých socialistických „výdobytcích“ se jim stále stýská a na ty zbývající, kteří, jak předpokládám, tvoří střízlivě uvažující většinu upřednostňující osobní svobodu před falešnou životní jistotou.
Má to svoji logiku. Od té doby už totiž uteklo spoustu vody a lidská paměť se projevuje milosrdnou tendencí vzpomínat hlavně na to dobré. A tím bylo bezesporu mládí, které zůstalo v této době zakonzervované.
Stejně jako se nevrátí mládí, ani soudruzi již nemají šanci. Teoretické pranice o tom, co bylo tenkrát lepší či horší, jak jsme žili, pracovali, studovali a bydleli, jsou tudíž bezpředmětné. Jediné, co přinášejí, je názorový svár a náhled do komentátorovy duše.
Toho všeho klidně můžeme zůstat ušetřeni, neb nás to nikam neposune. Individuální zkušenost je nepřenositelná a osobní názor pěstovaný desítkami let neotřesitelný. A pro ty ostatní se jedná o historii.
Na úkazu neustále se rojících socialistických textů bombardujících čtenáře je zajímavý jeden fakt. Pisateli nejsou ani tak ti, kteří by snad k tématu měli co říct z titulu vlastní zkušenosti, osobní křivdy nebo jako výstrahu pro další generace. Ač se tváří jako kvalifikované rozbory tehdejšího života, jsou psány mladými lidmi, kteří mohou svůj osobní postoj do článků promítat pouze teoreticky. Vzhledem k obrovskému množství stále žijících pamětníků tak ztrácí hodnotu a kredibilitu.
Věkový příměr používám pro lepší ilustraci, omlouvám se ještě starším pamětníkům. Revoluční generaci, tedy těm, kteří byli v době lámání režimů v aktivní životní fázi, je dnes mezi padesáti a sedmdesáti lety. Narodili se v padesátých a šedesátých letech minulého století a historicky měli blíž ke konci druhé světové války než dnešní miléniálové k pádu komunismu. Vždyť už je to pětatřicet let!
Přesto byla pro tenkrát mladé lidi válečná doba něco, o čem se učili pouze v hodinách dějepisu. Věděli, že válka je špatná. Slýchali o ní ve škole a z rodinného vyprávění. A pak tu ještě byly povinné školní návštěvy kin promítající tendenční filmy oslavující úspěchy sovětské armády. Šílená otrava!
A stejně takovou šílenou otravou jsou pro dnešní mladé lidi neustálé historické nářky a poučky vracející se z jejich pohledu do pravěku. Navíc často předkládané jejich vrstevníky, kteří si možná neuvědomují, že není koho poučovat. A proč taky?
Jistě, období komunismu je významnou součástí našich dějin a jako takovou ji nikdo nezpochybňuje. Rádi se podíváme na filmy a seriály zasazené do prostředí dávno minulých let a připomeneme si veksláky, soudruhy a bramborové brigády. Část populace zavzpomíná na své mládí a někdo se možná se něco nového dozví. Stejně jako my jsme zbožňovali prvorepublikové filmy pro pamětníky a stále se rádi díváme na příběhy z novodobých dějin.
V každé rodině se vypráví příběhy ze života, třeba jak se babička s dědečkem nebo maminka s tatínkem seznámili. Možná chmelové brigádě nebo na odpoledních čajích. Tatínek měl nové džíny z Tuzexu, maminka naondulované vlasy a blyštící se halenku s vycpávkami v ramenou, trsali spolu v disko rytmu nebo tančili ploužáky. Jak tatínkovi nedovolili studovat vysokou školu a maminka tajně schovávala knížky Kundery. Nebo jak přepisovali samizdat na psacím stroji, stáli fronty na banány a na poštu mohli dojít pěšky.
Vzpomínejme, vyprávějme, třeba i se slzou v oku, a předávejme zkušenosti dalším generacím. Vyučujme historická fakta. Přestaňme se ale už přít o tom, v čem byl ten či onen režim lepší, výhodnější nebo spravedlivější. Takovou bitvu nelze vyhrát a hlavně je úplně zbytečná. Ti, kdo komunismus zažili, o tom ví své. Každý to své.
Historický odklon od tématu totality je znát i za hranicemi. Ještě možná před patnácti či dvaceti lety se při každé zahraniční návštěvě našli zvědavci, kteří toužili dozvědět se něco o životě v komunismu. Jak se nám chudákům žilo a jestli nejsme nějak poznamenaní. Dnes už jsme prostě občané demokratické Evropy a stigma bývalých totalitních odchovanců dávno zmizelo. Proč bychom si jej měli sami pěstovat?
Příští měsíc oslavíme pětatřicáté výročí sametové revoluce. Připomeňme si historická fakta, oslavme hrdiny, zavzpomínejme na cinkání klíči a staré časy. Vyprávějme osobní a rodinné příběhy, ale přestaňme se už vrtat v tom, proč a jak jsme žili a jestli to náhodou nebylo lepší. Žili jsme tak, jak jsme mohli a lepší to nebylo.
S každým dalším významným výročím bude pamětníků přirozeně ubývat. Komunismu a Československé socialistické republice zbude místo pouze tam, kam patří. Do učebnic dějepisu a odborných statí. Alespoň budou mít texty o plánovaném hospodářství a pětiletkách konečně nějakou historickou hodnotu. Stejně jako ty o Karlu IV. nebo poválečném uspořádání Evropy.
Zatím jsou ale populistické texty z dob socialismu účelové a manipulativní. Staré bardy nepoučí a pro mladé jsou bezcenné.
