Hlavní obsah
Lidé a společnost

Krevety, chobotnice a jehněčí. České Vánoce se mi nepodařilo ubránit

Foto: Unsplash

Ilustrační foto

Už nikdy to nebude stejné. Žádné české koledy, vůně františku, prskavky a štědrovečerní dárky pod stromečkem. Syn se oženil se Španělkou a naše české Vánoce byly převálcovány.

Článek

Letos mi trvalo déle než obvykle zvyknout si na myšlenku, že z mi z našich českých Vánoc kromě stromečku a salátu, a to ještě upraveného, nezbyde prakticky nic. Jestli nechci být na Vánoce už navždy sama, musím se podřídit. To je pravidlo většinové převahy.

Do loňského roku to bylo po našem. Alespoň tak, jak je v jiném prostředí možné. Změna přicházela plíživě, až letos dostaly naše české Vánoce ránu z milosti. Opustily nás nadobro a zbyde po nich jenom sentimentální vzpomínka.

Už dlouho žijeme v zahraničí, syn prakticky půlku svého života. Můžu za to já, kdo jiný. Od malička jsme spolu cestovali po celém světě, v sedmnácti syn odjel v rámci kulturního poznávání na rok do Argentiny a logickým krokem bylo studium ve Španělsku. Pak už se nikdy do Čech kromě návštěv nevrátil.

Tak jsem taky odjela, pro změnu do Anglie. Čechy nám ale zůstaly spojníkem a Vánoce byly jako kotva a pojítko s domovem. Některý rok jsme je prožívali v Anglii, jindy ve Španělsku, někdy jsme přijeli domů do Čech. Vždycky ale byly po našem.

S odpoledními štědrovečerními procházkami, českými koledami, bramborovým salátem a řízkem, protože kapra jsme nikdy rádi neměli, cukrovím a dárky pod stromečkem. Asi trochu naivně jsem si myslela, že to tak zůstane navždy.

Před pěti lety jsem se možná trochu sobecky a ve vlastním zájmu přestěhovala z Anglie do Barcelony. Syn se tu usadil a já chtěla být u své jediné rodiny poblíž. Vpadla jsem mu do života trochu jako velká voda, to přiznávám.

Ne že by syn na své kořeny zapomněl, ale nová rozvětvená rodina, kterou získal s přítelkyní a budoucí manželkou, ho do sebe jaksi přirozeně vcucla. I já jsem se stala součástí té velké pospolitosti, která je základním kamenem španělské společnosti. Rodina. Široká, rozvětvená a multigenerační.

Ty naše české Vánoce jsem si ale dlouho bránila a syna držela od jeho Španělů dál alespoň na Štědrý večer. Možná měl ty naše české Vánoce taky rád nebo mě jenom nechtěl zklamat. Časově nám to pěkně vycházelo. Španělé totiž slaví Vánoce až na Boží hod a štědrovečerní večeře je pro ně jenom důvodem pro další velké rodinné setkání. A dárky? Ty si většina rodin naděluje až na Tři krále.

Takže jsme každoročně slavili Štědrý večer spolu pěkně po česku, zatímco zbytek rodiny u velké rodinné večeře a stolů prohýbajících se pod místními vybranými lahůdkami. Odpoledne jsme se vydali na procházku, sedli si na sklenku vína, pak si doma pustili koledy a slavnostně při svíčkách a rozsvíceném stromečku snědli řízek s bramborovým salátem a uďobávali cukroví. No a pak samozřejmě přišly na řadu dárečky pod stromečkem.

Loni nás už bylo o jednoho víc. Přidala se k nám synova těhotná manželka a z mého bytu jsme se na Štědrý večer přesunuli do jejich. Udělali jsme si pěkné české Vánoce, ale v očích snachy jsem viděla stesk po rodině, která si užívala večeři bez ní. Trochu jsem už tenkrát zpanikařila. Ale na Boží hod bylo vše podle nich u rodičů, s bratrem, jejich jídlem a zvyky, takže došlo na spravedlivé dělení mezinárodního manželství.

Představou té spravedlivé dělby jsem se uchlácholila. Štědrý večer po česku a Boží hod zase po jejich. Spletla jsem se a letos navždy zamávala českým Vánocům na rozloučenou. Sílu rodiny jsem podcenila.

Je nás o jednoho víc, protože loni se narodila moje nyní osmiměsíční vnučka. Je to ale také první vnučka španělské rodiny a jich je mnohonásobně víc. Jako v pořadí první reprezentantka nejmladší generace má v celé široké rodině výlučné postavení a já jako její babička jsem se taky v hierarchii posunula o příčku výš. Jenomže pokud jde o Vánoce, zůstala jsem sama proti všem.

Jak velí tradice, bramborový salát jsem připravila den předem. Cukroví už léta nechávám péct jednu místní Češku, protože to umí stejně dobře jako moje maminka a já na pečení nikdy moc nebyla. Náš salát a cukroví mají Španělé rádi. Ovšem pouze jako exotický doplněk k jejich tradičním pochoutkám.

V bytě mého syna a jeho manželky jsme se sešli na Štědrý večer. Strýc předem dovezl židle a druhý stůl, který se přirazil ke stávajícímu stolu v obýváku, a tchán navozil v krabicích talíře a skleničky. Ze štědrovečerní procházky nebylo nic, protože synovi kvůli přípravám nezbyl čas. Nakonec pro mě ani nestihl přijet, takže poslal svého švagra.

Dárky zůstaly v kufru, protože na Štědrý večer se Španělé příliš neobdarovávají. A taky by to bylo divné, když se u stolu sešli i ti, pro které žádné dárky nebyly.

Rodina se začala scházet kolem deváté večer. Tcháni, švagr, strýc s tetou, jejich syn s těhotnou manželkou a taky jakási sousedka, která by jinak zůstala sama. Vnučka se s nimi unaveně pozdravila a usnula.

Každý centimetr dlouhého stolu byl využitý. Talířky s krevetami, chobotničkami, nejlepší šunkou a sýrem, paštičkami a čerstvým chlebem mezi sklenkami s vybranými značkami cavy a vína, z reproduktoru zněly populární vánoční songy, které nikdo nevnímal, protože hovor u stolu byl družný a hlasitý. Pořád někdo vstával, doplňoval talířky nebo je odnášel, a všichni se na chvíli usadili až u druhého chodu.

Pečené jehněčí s bramborami, můj bramborový salát, synův smažený květák a smažené houby. A pak hromady místních sušenek, cukroví zabaleného v papíru a mandlovo medový turrón, španělská specialita trochu podobná tureckému medu. Naše cukroví se skromně choulilo uprostřed stolu a většinu jsem ho snědla já se synem.

Kolem půlnoci hosté odešli a my jsme asi hodinu sklízeli ze stolů a zapnuli další, už asi čtvrtou myčku. Teprve kolem jedné ráno jsme si mezi sebou rozdali dárky a ty pro holčičku nechali až na ráno. Hlavně aby byla povinnost splněna a mohli jsme jít konečně spát. Byla jsem tak unavená, že jsem si nad neexistencí Štědrého večera ani nestihla postesknout.

Ráno rodiče oblékli vnučku do bílých punčocháčů a slavnostních šatiček, dostala dárky, které ji na rozdíl od pobíhajících psů moc nezajímaly, a vyrazilo se na vánoční oběd k tetě a strýcovi.

Jádro společnosti bylo úplně stejné jako předešlý večer. Jenom sousedku nahradila dvaadesátiletá babička, kterou dovezli z pečovatelského domu, a která chudák z přítomných prakticky nikoho nepoznávala.

Na stůl přivezený z bytu mého syna zpět ke strýci se vrátily krevety, chobotničky a přibyly mušle a jiné mořské potvory. A také jakýsi prapodivný vývar s velkými plovoucími těstovinami, který se nazývá sopa de galets. Typická místní vánoční polévka.

Jehněčí nahradily ryby a ještě větší krevety. Velký prostor dostaly opět sušenky a turrón v mnoha variacích a barevných obalech, znovu se rozlévala cava, bílé i červené víno a pánové si po večeři dopřáli sklenku whisky. A pak se hrálo bingo.

Vánočního oběda se účastnila i společná vnučka, která putovala kolem stolu z ruky do ruky a v dlani třímala banán, který si rozpatlala po svátečních šatičkách. Snacha jednou nebo dvakrát při obědě vytáhla ňadro, a zatímco si dopřávala další krevetku, vnučku nakojila. Bylo veselo, hlučno a vskutku rodinně. Ale ne svátečně. Alespoň pro mě ne.

Večer doma jsem si chtěla pomyslně a ublíženě poplakat, že mi nadobro sebrali mé české Vánoce. Jednu z mála věcí, na které jsem ještě lpěla. Španělské Vánoce totiž nejsou ničím jiným než jakoukoli jinou příležitostí, kdy se sejde celá rodina. Liší se jenom kulisy.

Ale stalo se nečekané. V sebelítosti mi totiž došlo, že ten španělský důraz na rodinu jako středobod vesmíru je nad všechny tradice a zvyky. Je úplně jedno, co je na stole, jaká se z reproduktoru line hudba nebo kdy a jaké se rozdávají dárečky. Rodinná pospolitost a upřímná radost ze vzájemnosti je nakonec důležitější než salát s kaprem.

Takže, i když nerada, dávám navždy sbohem českým Vánocům. Budu na ně už jen sentimentálně vzpomínat a vyprávět o nich vnučce. Jsem ráda, že má velkou rodinu, strýce a tety a brzy přibydou sestřenice a bratranci, kteří budou v rodinných sekáváních pokračovat. Ať se stane cokoli, nikdy nebude sama.

A Vánoce? I ve Španělsku stejně jako v Čechách jsou to svátky pohody, rodinné pospolitosti a hojnosti. V té nejryzejší podobě. A že vypadají úplně jinak? A kdo jsem já, abych někomu říkala, jak má ty své svátky prožívat?

Můj syn mě ani své kořeny nezradil. Pouze vyměnil české tradice za velkou a šťastnou rodinu a mě do ní zahrnul. Za to ráda obětuji i koledy, kapra a třeba i ten bramborový salát. Ale stejně…. trochu se mi stýskat bude.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz