Článek
Dlouho jsem sociálním sítím odolávala a neviděla v nich pro sebe žádný přínos. Před pár lety jsem sice „vyměkla,“ ale spíš proto, abych nebyla za úplného ňoumu.
Již drahně let žiji v zahraničí a sociální sítě mě tak nějak propojují s domovinou, na kterou nedám dopustit, takže jsem je vzala na milost. Ale pouze s ručením omezeným.
Přihlásila jsem se do skupiny sdružující Čechy a Slováky. Má to své výhody. Dozvíte se třeba, jaká se kdy koná akce, že se otevřela česká hospoda, podrobnosti k novým místním zákonům a taky kde se dobře nakupuje. Lidé se přece sdružují proto, aby si vzájemně vypomohli, poradili a dali si tipy.
Anebo aby vás sepsuli. Chcete-li si dobrovolně dojít pro facku, vzneste nevinný dotaz. Taková facebooková skupina se totiž může stát bičem pro masochisty.
Můj otec říkával, že na blbou otázku blbá odpověď. My jsme to ale vzali jaksi od podlahy. Taková skupina totiž není jenom poradním sborem staršin, ale dokáže se v mžiku proměnit v ďábelskou komisi hodnotící váš vkus, úmysly či plány a klidně rozebere vaši rodinnou a ekonomickou situaci bez ohledu na původní dotaz. Ten už stejně vyvanul a není důležitý.
Pro názornost uvedu jednoduchý příklad. Nejmenovaný muž vznesl dotaz v nejmenované facebookové skupině, který zněl nějak takhle: „Vzal jsem si Angličanku a potřebuji poradit ohledně dokladů.“ Pán se zeptal, zda má vyplnit dokument A či B a jestli s tím má někdo osobní zkušenost.
Relevantní otázka, řekli byste si. Nejenže se onen nebožák nedozvěděl, kromě pár protichůdných informací, vůbec nic, ale představte si, že oni by ho málem rozvedli! První odpověď na konkrétně položený dotaz totiž zazněla od jiného muže žijícího v zahraničí: „Jak si někdo proboha může vzít Angličanku, když máme v Česku tak pěkné ženy?“
Vlákno se rozpředlo sáhodlouhé a už je vám asi jasné, na jaké téma. Z dokumentů potřebných pro život v zahraničí nezbyl ani prach. Zato se pán dozvěděl, jaký špatný úsudek a vkus má, protože s vlastní ženou přece nemůže udělat žádné velké štěstí.
Pokud v dané zemi již nějakou dobu žijete, jste skupinou do určité míry vzati na milost. Ale budiž vám veřejný prostor milosrdný, uvažujete-li o kroku, kteří vážení členové udělali před vámi a mají tudíž právo soudit.
Rádi byste se dozvěděli něco o životě v konkrétní destinaci, protože ve vás hlodá myšlenka prásknout do bot? Nebo vás zajímá, jak to vypadá se sezónní prací, abyste si něco v létě přivydělali? Řeknu vám, co se dozvíte.
Že si máte hledět svého teplého místečka, protože všude je chleba o dvou kůrkách, ale ten zahraniční je draze vykoupen. Možná jste dokonce naivní blázen, který s pláčem a ostudou vystaven kruté realitě života v zahraničí s prosíkem prchne zpět do své domoviny. A vůbec, co sem lezete? Zůstaňte, kde jste a sundejte už konečně ty růžové brýle.
A vlastně je úplně jedno, co jste chtěli vědět, protože váš dotaz se stejně rozpustí v sérii komentářů, které si budou žít vlastním životem. Respondenti se porochní v osobních invektivách proti sobě navzájem, až si na váš původní dotaz, ani na vás, vůbec nevzpomenou. Váš příspěvek se stane tématem k diskusnímu fóru členů skupiny, který ovšem nemá žádná pravidla. Diskusi nás totiž ve škole nenaučili a je to škoda.
Byli jste na dovolené v Torrevieja a uvažujete, že byste tam s rodinkou koupili nemovitost? Zeptáte se tedy ve skupině, zda by někdo poradil slušnou realitní kancelář. To jste si ovšem naběhli!
Napřed se dozvíte, že jste další z řady naivních blbů, kteří se nechají zlákat turistickým hnusem a o Španělsku nemají ani potuchy. Zase ta Torrevieja! A práci máte? A španělsky mluvíte plynně? A vůbec, kde jste na to vzali? A pak se rozjede zase to vlákno.
Do komunikace se totiž přidá někdo rozumněji smýšlející a hejtry postaví do latě. To ale neměl dělat, protože se smečka sesype na něj a už to jede. A vy mlčíte a jenom koukáte. A nevěřícně čtete, co jste svým relevantním dotazem způsobili. Nakonec možná budete mít štěstí, protože vám někdo pošle sz – soukromou zprávu. Má totiž vlastní realitní kancelář. Ale tím marastem se budete stejně muset prokousat doufajíce, že se dozvíte něco praktického.
Ale abych si nehrála na kazatele. Nepopírám, že mě taky někdo občas vytočí.
Anonymní dotaz zněl zhruba takto: „Kam se přihlásyt na potporu? Nutně potřebuju zmněnit prostředí, české zimi mně štvou a lidi taky. V rámci unie je na potporu nárok všude, ne? A kolik se viplácí a jak dlouho? A jaký je bydlení?“
Teď jsem si asi naběhla. Proč mě vytočí zrovna tohle a ne jiné příspěvky? Kde je hranice únosnosti? Možná ji jenom máme každý jinde.
Chcete-li namítnout, že každý veřejný prostor je stejný a šance na hejty musí tudíž vykazovat podobnou pravděpodobnost, pak se vám svěřím, že jsem členkou i jiných skupin expatů žijících v zahraničí. A jejich korektnost, a tudíž do jisté míry nuda, je oproti těm našim českým skupinkám výrazně posunutá.
Něco vám ale poradím. Jestli vážně uvažujete o životě v cizině na krátko či na dlouho nebo jak chcete, běžte do toho. Nenechte se nikým otrávit a klidně pište dotazy i do facebookových skupin těch, kteří si prošli stejným kolečkem. Používejte ale rozum, bdělým zrakem filtrujte komentáře a nenechte se unést hněvem. Když budete trpěliví a bdělí, možná se i něco dozvíte.
My Češi totiž máme ještě jiné vlastnosti než jen zlobu a závist. Když se nedej bože dostanete do potíží, vždycky se najde někdo, kdo vám podá ruku, poradí a přispěchá na pomoc. V genech máme zakódovánu také empatii a soucit a v nouzi dokážeme táhnout za jedno lano. A proto mám nás Čechy tak ráda.
