Článek
Pětadvacet procent dětí ve Velké Británii začíná školní docházku s plenkami v kalhotkách a je na učitelích a jejich asistentech, aby se při výuce s problémem počůraných a pokakaných dětí nějak vypořádali.
Než začneme lamentovat a chytat se za hlavu, je zapotřebí říct, že školní docházka ve Velké Británii začíná mezi 4. a 5. rokem, tedy podstatně dřív než u nás. Dítě začíná docházku na začátku školního roku po svých čtvrtých narozeninách, takže pěti let dosáhne během prvního školního roku. Pokud se tedy dítě narodilo v červnu a dosáhne 4 let, v září téhož roku putuje do školy.
Děti mezi třemi a čtyřmi roky, tedy rok před začátkem povinné školní docházky, mohou v Británii zdarma navštěvovat předškolní výchovu. Jenom na doplnění uvádím, že obvyklý školní věk je ve většině zemí stejný jako u nás, to znamená v šesti letech. Ovšem třeba ve Francii děti povinně navštěvují výuku už od tří let. Samozřejmě, že se až do šesti let jedná spíš o takovou naši školku, ale ta francouzská je mnohem víc formální a navíc povinná.
Dle oficiálních britských průzkumů čtvrtina dětí ve věku čtyř až pěti let, tedy při začátku školní docházky, neumí chodit na záchod a do školy je rodiče vodí v plenkách. To je samozřejmě věc, která školní personál nesmírně obtěžuje a bere jim čas potřebný na samotnou výuku. Tím ale školní svízele zdaleka nekončí.
Nevím, jestli to zní logicky každému stejně jako mně, ale pokud dítě ve čtyřech či dokonce v pěti letech nosí pleny, těžko se od něj bude očekávat připravenost na školu v ostatních činnostech.
V tomto kontextu asi není překvapivé, zato velmi šokující, že se třetina britských dětí začínajících školní docházku sama neobleče, neumí se samostatně najíst a napít a ohromující část ani netuší, jak používat knihu. Že je potřeba ji nejprve otevřít a obracet listy, nikoli do ní klepat a přejíždět prstíkem jako v tabletu, netuší víc než čtvrtina nových žáčků.
Oficiální průzkum zveřejněný v lednu tohoto roku přináší další zajímavosti z věkové skupiny prvňáčků, které nelze prezentovat jinak než varovně znepokojující. Pro zajímavost se podívejte na některé výsledky britských žáčků v procentech:
Neumí sedět v klidu: 45%
Neumí si hrát a dělit se s dětmi: 36%
Neví, jak držet tužku: 32%
Neumí se samo obléct: 32%
Neznalost používání knihy: 28%
Nezvládne se samo najíst: 27%
Není naučené chodit na záchod 25%
Možná jsem ze staré školy, když čtyřleté dítě považuji za relativně samostatného jedince, co se základních návyků a dovedností týče. Že by už dávno mělo samo chodit na záchod, najíst se příborem, umět si říct, když má hlad nebo žízeň, zapnout zip u bundy a třeba i zavázat tkaničky.
Vím, že je jiná doba, než když jsem já za pochodu při škole lehce spartánsky vychovávala své dítě, a na mrňata se už dávno takové nároky nekladou. Dítěti se dopřává více času na to, aby samo ukázalo, kdy je připravené. Aby se nenarušil jeho správný vývoj, říkají.
Chápu, že každé dítě je individualita a úkony včetně chůze, nočníku a mluvy zvládá vlastním tempem. Také vím, že existují děti se speciálními nároky, které vyžadují úplně jiný přístup.
Ale že by celá čtvrtina narozených dětí měla přirozeně do čtyř let problémy se zvládáním základních návyků a dovedností, se mi zdá velmi nepravděpodobné. Pakliže se nejedná o závažnou národní degradaci. Promiňte mi poněkud ostrý komentář vyplývající z osobní konsternace nad zveřejněnými informacemi.
Problémem v tomto případě totiž nejsou pouze děti, které musí v novém kolektivu zákonitě trpět, protože jak je uvedeno výše, významné procento jich ani netuší, jak si hrát s kamarády, reagovat na jednoduché pokyny, neřkuli v klidu sedět. Zákonitě trpí celý vzdělávací systém v čele s pedagogickými pracovníky i spolužáci, kteří jsou ve vývinu podstatně dál.
Odborných rozborů na toto závažné téma je v britských médiích mnoho a víceméně se všechny shodují v jednom. Situace se mnohem zhoršila v období po pandemii Covid, kdy děti trávily čas převážně doma s rodiči.
Sociální dovednosti a interakce s vrstevníky tím mohou být do jisté míry vysvětleny, nicméně bych předpokládala, že záchodový, stravovací a vyjadřovací aspekt rozvoje bude naopak posílen. Ovšem nejsem v tomto směru žádný odborník, své názory vyjadřuji pouze jako šokovaná matka dospělého dítěte a budoucí babička.
Nejenom učitelé a reprezentanti britských škol se k mimořádně diskutovanému problému vyjádřili, ale svůj hlas zvedli i rodiče. A tady se v celé nahotě ukázal důvod šokujících statistik.
Pouhých 50 procent rodičů připouští, že právě na nich leží zodpovědnost naučit své děti chodit na záchod a celých dvacet procent se domnívá, že takovou věc dítě před začátkem školní docházky vůbec umět nemusí. Někteří rodiče jsou dokonce přesvědčeni, že patří k povinnostem vzdělávacího zařízení naučit jejich dítka základním dovednostem jako je používání záchodu a oblékání.
Když pomineme nesporný stres vyučujícího personálu ve školních třídách a ostatních dětí v kolektivu, samotný fakt, že děti nejsou až do relativně pozdního věku svými rodiči prakticky vychovávány, je alarmující společenský problém. Kdy jindy, než když jsou malé a svět kolem sebe nasávají jako houba? V pěti letech už by se výchova dítka měla dle mého názoru věnovat dalšímu stupni jeho rozvoje, než se stresovat s nějakými plenami a obouváním bot.
Jako prakticky ve všem ve Velké Británii, i zde se ovšem chodí kolem tématu opatrně po špičkách, aby se někomu nešláplo na citlivé kuří oko. Zdůvodnění je tak jasné. Rodiče prý nemají dostatek informací, co by v jakém věku dítko mělo zvládat.
Ve Walesu došla zřizovatelům škol trpělivost a problém vyřešili po svém. A nutno přiznat, že velmi elegantně.
Hrabství Blaenau Gwent v jižním Walesu oznámilo, že od ledna tohoto roku už nebude vyučující personál dětem měnit ve škole pleny a spustilo tím vlnu celonárodních diskusí a zděšení dotčených rodičů.
Co přesně rada zveřejnila a jak to má v praxi vypadat?
„Je odpovědností rodičů/pečovatelů zajistit, aby jejich dítě bylo naučeno na toaletu, nicméně na základě shromážděných údajů ze škol a jejich zkušeností s velmi vysokým počtem žáků přicházejících do školy v plenkách, jsme tuto politiku zavedli.“
Rodiče budou odteď voláni do školy pokaždé, když bude jejich dítku potřeba vyměnit plenu a utřít zadeček. Při představě praktické vymahatelnosti nového pravidla jsem se musela smát. I když k smíchu na tom vůbec nic není.
Nové regule jednomyslně podpořily učitelské odborové svazy. Předpis je tak na světě a už měsíc v praxi. Dá se předpokládat, že velšskou inovaci budou brzy následovat další hrabství, která zatím vyčkávají na širší odezvu a dopady pionýrského opatření.
Rodiče dotčených dětí zůstali v šoku, a tak je to asi v pořádku. Jejich argumentem proti nově zavedeným pořádkům je fakt, že dítě sedí ve třídě dlouhou dobu v mokrých či znečištěných plenách, než oni stihnou do školy dorazit, aby je mohli vyměnit.
Prakticky všichni tito rodiče považují pravidla za neférová. Nikdo z nich si ovšem nepřipustil myšlenku, že jejich osobní přístup je vysoce neférový vůči personálu školy a ostatním dětem. A že jejich vlastní dítě trpí kvůli nim samým, nikoli z vůle zřizovatele školního zařízení.
Domnívám se, že velšské děti jako mávnutím kouzelného proutku zrychlí svůj dosavadní čtyřletý vývoj a během několika týdnů pochopí, že když potřebují na záchod, musí si říct. Komu z rodičů by se chtělo několikrát denně odskakovat si z práce kvůli plenám?
Kdybych chtěla zahnat své úvahy ohledně výchovy do krajnosti, pak bych řekla, že čtyř či pětileté dítě by mělo mít dostatek schopností vyměnit si plenu samo, když na to přijde.
Připomínám, že ani já, stejně jako britští učitelé a psychologové do problematiky vtažení, nezpochybňuji fakt, že na děti nemocné, postižené a s vývojovými vadami se komentáře, povzdychy ani nové pořádky pochopitelně nevztahují. Řeč byla a je o zdravých čtyř a pětiletých dětech.
Ale je dost možné, že až se mi narodí vnouče, mladí mi vysvětlí, že jsem jen stará předpotopní bába, která tomu nerozumí. Ale doufám, že ne. Protože jinak bych se musela zhostit tajné mise v rámci záchrany vlastního rodu.
