Článek
Jeden šťastný rozvod mám dávno za sebou. Šťastný říkám proto, že můj bývalý muž i po několika desítkách let stále patří mezi věrné jádro mých kamarádů. Byli jsme velmi mladí a už tenkrát nás pojilo víc přátelství než manželství. Nyní je tím, které mu se svěřuji s kotrmelci, úsměvnými historkami a hledám u něj kapku mužského nadhledu. K poslední historce jsem se mu ale ještě nepřiznala.
Syn už dávno odrostl, bývalý manžel má už taky dlouho novou rodinu a já objevuji svět. Měla jsem několik zpočátku slibných vztahů a o něco víc těch, které nestály za nic jiného než za sentimentální vzpomínku.
Řekněme, že jsem žena zralá věkem i zkušenostmi, která víc než po teple domova touží po společnosti a jakkoli to zní jako klišé, po spřízněné duši, se kterou bude ještě trochu legrace. Teplo domova si umím vytvořit sama.
Pokud jde o chlapy, za posledních patnáct let, kdy jsem opustila rodnou hroudu, bych mohla otevřít soukromé panoptikum, a ještě k tomu napsat disertační práci z psychiatrie. No jen považte.
První z mé pomyslné výstavky byl Angličan Nigel, exemplární manipulátor, kterého jsem si málem vzala. Byl ve svém umění tak dokonalý, že mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, že jsem se ocitla v dokonale upředené síti.
Bláhově jsem byla přesvědčená, že to se mnou myslí dobře a chce mě láskyplně začlenit do svého kulturního prostředí. Proto musí zkontrolovat, co si ráno oblékám, s kým se přátelím či lépe vůbec nepřátelím, za co utrácím, a že práce, při které se jezdí na služební cesty, je pro ženu skandální.
Od Nigela mě zachránila moje česko-slovenská paličatost, zbytky rozumu v hrsti a snad i fakt, že jsem možná trochu tvrdý oříšek i pro takového Nigela, který měl manipulátorské umění v malíčku.
Než jsem se stihla pořádně oklepat, přišel Mike. Naprosto okouzlující osobnost, která mě respektovala. Milovali ho všichni mí přátelé, což se po čase ukázalo jako svízel, protože jsem byla za nevděčnici a blázna, když jsem ho chtěla opustit. Vždyť takový muž je přece sen.
Jenomže Mike byl ukázkový narcista, a ještě k tomu trpěl vážnou hraniční poruchou osobnosti, kterou dokázal na veřejnosti a v prvních letech i doma nějakým zázrakem ovládat. U psychologa jsem skončila já sama. Ne, protože bych se potřebovala léčit, ale abych zjistila, jak mu pomoct. Dozvěděla jsem se, ať si rychle sbalím všech pět švestek, než bude pozdě.
Nebylo to rychle, zato poněkud dramaticky, ale utekla jsem. Rada psychologa se ukázala k nezaplacení, protože to, co následovalo, by vydalo materiál na hollywoodský film.
Netrvalo dlouho a zavolala mi Mikova nová přítelkyně, která žadonila o radu. Mike se začal projevovat násilnicky, přesně jak předpovídal onen vážený psycholog. Věřte tomu nebo ne, ale té nešťastnici jsem tajně pomohla odstěhovat z domu její věci a staly se z nás velké přítelkyně.
Pak jsme založily klub, protože mě z nějakého důvodu kontaktovala i následující přítelkyně, která si taky potřebovala s někým, kdo ji pochopí, promluvit. Její vlastní rodina se na ni totiž zlobila, protože Mike je přece tak úžasný člověk. Loni se oženil, já čekám na další telefonát.
Zlomit jsem se nenechala a začala randit s jedním španělským chlapíkem. Nebyl nijak společensky okouzlující, ani šarmantní, ale vzdělaný a takový, řekněme, velmi tradiční. Dlouho nám to nevydrželo. Velmi si zakládal na svém buržoazně aristokratickém původu a prolustroval mi rodinnou historii ve snaze nalézt tam alespoň stopu po vyšší společnosti. Nerad viděl, když jsem zašla do vesnické hospůdky pokecat s přáteli. Prý to pro mě není dobrá společnost a já se zahazuji.
Sám sebe bral příliš vážně, tak jsem ho poslala tam, odkud přišel. Stejně si neuměl ani uvařit čaj, protože byl zvyklý, že na všechno jsou lidi.
Spíš jen tak pro zábavu si někdy zalistuju aplikací Tinder. Co kdyby? Není špatné občas s někým novým zajít na skleničku. Hůl nad chlapama jsem nezlomila, jenom jsem obezřetnější. Dál než k druhé, v jednom případě ke třetí skleničce jsem se zatím nedostala.
Minulý týden jsem udělala pokus. Z bůhvíjakého důvodu mi přišel sympatický chlapík, který o sobě kromě jména a věku nesdělil vůbec nic. Jedna fotka z dálky, na druhé anonymní plavec v bazénu a na třetí srandovní postarší chlapík s červenými brýlemi. Trochu legrace je přesně to, co potřebuju.
Žádné dlouhé vypisování, rande se domluvilo hned na druhý den večer. Už jsem řekla, že jsem se před pár lety přestěhovala do Barcelony?
Chlapík z Tindru, říkejme mu Pepe, určil místo setkání. Střešní terasa jednoho z nejluxusnějších místních hotelů, prý tam bude mít předtím obchodní schůzku. Snad nebude chtít skočit, proběhlo mi hlavou, sebevrah mi v portfoliu totiž chybí.
Uměrně prostředí jsem se nastrojila, abych hned po cestě zmokla. Pepe seděl u krajního stolku u zábradlí, nad sebou měl vytaženou roletu a před sebou skleničku vína. Od první minuty byl zábavný.
Pak už lilo jako z konve, nad Barcelonou se proháněly blesky a my jako jediní seděli na té střešní terase, dokud jsme nedopili své skleničky. A co dál?
V přízemním baru hotelu, který patří mezi barcelonské architektonické skvosty, probíhal jazzový koncert a byly na něj zapotřebí vstupenky. Pro Pepeho žádná překážka. Číšníkům u vchodu vysvětlil, že jsme hosté z terasy, na kterou prší a my potřebujeme přístřeší. Usadili nás bez vstupenek a přinesli další skleničky vína. Pepe byl vskutku zábavný a neohrožený.
Nechápala jsem, proč mám strčit do kabelky podtácek s logem hotelu, ale prý jako památku na první rande. Zdálo se mi to roztomilé. Koncert nebyl nic moc, takže se přesuneme jinam. Tah noční Barcelonou na prvním rande je fajn.
Vylezla jsem ze záchodu a našla Pepeho v družném hovoru s livrejovaným dveřníkem a deštníkem, který prý od něj dostal jako pozornost podniku.
Mezitím přestalo pršet. Na další terase a u další skleničky vína a talířcích s kalamáry a olivami jsem se dozvěděla, že jsme z jazzového klubu odešli bez zaplacení. Znělo to jako příliš velká rebelie na to, abych tomu věřila. Určitě zaplatil, když jsem byla na záchodě. Ale prý vážně ne. Za břicho se popadal, když mi celý komplot líčil.
Nabídla jsem se, že v tom posledním baru zaplatím já, ale nenechal mě. Vytáhl svazek bankovek a na chodník mu přitom vypadla zlatá karta. Pepeho veselí bylo tak nakažlivé, že jsem i já, obvykle úzkostlivě dbalá všech pravidel, jeho neplechy považovala za roztomilé.
Mávla jsem na taxíka a přišla chvilka loučení. Deštník, který prý byl darovaný, jsem odmítla a jako dárek na rozloučenou dostala alespoň propisku s hotelovým logem.
Teprve doma mi došlo, že jsem právě měla rande s okouzlujícím kleptomanem. Bůhví, co všechno mu ještě skončilo po kapsách.
Asi se teď budu rouhat, ale s Pepem půjdu na další rande. Snad mě pak nezavřou. Zajímá mě totiž, co dalšího má v repertoáru. Nakonec, po všech těch předchozích psychických poruchách se mi kleptomanie zdá docela neškodná. Jenom aby mi ale ty propisky a popelníky a bůhví co kde ještě posbírá, necpal do kabelky.
Děvčata, pozor na okouzlující a šarmantní muže! Téměř vždycky se za veřejnou maskou skrývá něco patologického. Na začátku s nimi ale bývá velká legrace.
