Článek
Omlouvám se za nepříliš vábné téma, ale poslední dobou mi vrtá hlavou. Myslela jsem si totiž, že to tak mají všichni. Nebo těch, kteří to mají jinak, je statisticky nevýznamná menšina. Že mytí rukou po použití záchodu je věcí tak samozřejmou, že by se dala přirovnat k reflexu. Stejně jako natažení kalhot. Zapnu zip a jdu k umyvadlu. Nebo ne?
Kromě občasného soukromého ušklíbnutí se a staré historce s jedním slibným začátkem vztahu, jsem o tom nikdy moc nepřemýšlela. Až donedávna.
Nejsem žádný hygienický guru, to zase ne. Sama sebe bych zařadila mezi průměrný střed populace dbajících základních hygienických pravidel. Každý den se sprchuji, po každém použití toalety si umyji ruce a ručníky měním v pravidelném režimu. Sama sebe v tomto směru považuji za úplně normální.
Vím, že horní i spodní limity a definici osobní hygieny máme každý nastavené trochu jinak, ale domnívala jsem, že mytí rukou po použití toalety patří k samozřejmým standardům.
Vzhledem k tomu, že jsem několik let provozovala městskou psí školku a denně posbírala asi tak dvacet hovínek a vytřela mnoho loužiček, s přehnanou úzkostlivostí bych to daleko nedotáhla. Ale pravdou je, že tekutá mýdla a hygienické prostředky jsme kupovali po kanystrech a tvořily významnou část firemních výdajů.
Nejsem hysterická, žádný bakteriální teror si výrazně nepřipouštím a pobavilo mě pravidlo pěti vteřin, které mi vysvětlily pubertální dcery mých přátel. Znáte ho? To znamená, že když vám něco upadne na zem a vy to do pěti vteřin seberete, tak se není čeho bát. Možná tedy říkaly deset vteřin, ale já se řídím těmi pěti, přijdou mi bezpečnější.
A proč mě tedy napadlo zabývat se hygienickými návyky ostatních lidí? Protože se mě bytostně dotýkají. A to doslova.
Kdysi dávno se mi líbil jeden muž. Byl velmi šarmantní, galantní a prostě celkově stál za hřích. Jenomže k tomu hříchu už jsme se nedostali. Hned při první stále ještě počestné návštěvě si u mě doma odskočil. Asi tušíte, jak to dopadlo.
Byt jsem měla tenkrát malý a příliš soukromí neposkytoval, alespoň co se zvuků týkalo. Zkrátka a dobře bylo nad slunce jasné, že si onen elegán zapnul poklopec, spláchnul a rovnou vyrazil ze dveří, aniž by otočil kohoutkem v umyvadle. Pořád si pamatuji ten štítivý pocit při představě, že mě třeba pohladí po tváři nebo možná i jinde.
Pána už jsem od té doby neviděla, nějak jsem to zahrála do autu, i když mi to bylo líto. Dál to ale prostě nešlo. Pro někoho možná banalita, nicméně já se přes to nepřenesla. Ale protože to byla jediná soukromá zkušenost svého druhu, považovala jsem ji za výjimečnou a dál se tématem mytí rukou populace nezabývala.
Pracuji v hybridním režimu a do kanceláře chodím jednou až dvakrát v týdnu. Je fajn být občas i fyzicky součástí kolektivu a můj pracovní systém mi alespoň v tomto ohledu vyhovuje. Přinesu si svůj počítač a připojím k němu firemní obrazovku, klávesnici a myš.
Hned vysvětlím, proč zdánlivě motám páté přes deváté, ale má to jistou souvislost. Teprve nedávno jsem si totiž uvědomila svízel sdíleného technického zařízení.
Firemní toalety prostě použít musíte, když trávíte pracovní dobu v kanceláři. Znáte to, několik kabinek vedle sebe, proti nim velké zrcadlo přes celou stěnu a pod ním dlouhé umyvadlo s několika automatickými bateriemi, nádržkami s mýdlem a na zdi vytahovací papírové ručníky.
Zrovna jsem si myla ruce a dívala se do zrcadla, jestli nemám rozmazanou řasenku, když za mnou z kabinky vyšla dívka z mé open space kanceláře, která funguje jako supervisor přes technické potíže. A ty já asi deset minut poté skutečně měla. A nejen technické.
Dívka totiž prošla za mými zády, aniž by se zastavila u umyvadla a zmizela na chodbě ještě než stihla dotéct voda do záchodové mísy. Pomyslela jsem si něco jako „navrch huj, vespod fuj,“ a víc o tom nepřemýšlela.
Ovšem jen do chvíle, než jsem onu slečnu musela zavolat, protože se mi nedařilo přihlásit se do nějakého programu. Mile a ochotně přiběhla, ramenem mě lehce odstrčila a zmocnila se mojí klávesnice. Něco do ní chvíli ťukala, vrátila mi ji a všechno zase běželo jako na drátkách. Kromě mojí hlavy.
Vím, že kdybych ji nebyla přistihla při záchodovém prohřešku, úplně klidně bych pokračovala v práci a byla jí vděčná, že mě zbavila starostí. Ale nějak mi to až do konce pracovní doby nešlo. Přemýšlela jsem, po kom jsem tu klávesnici a myš mohla po včerejšku zdědit.
Nemám ve zvyku šťourat se v životním stylu ostatních lidí, natož ho komentovat. Ale od té doby mě dostihla jistá úchylka a já prosím pěkně pozoruji lidi na záchodě. Nic neříkám, jen si tak sama pro sebe dělám vlastní statistiku. Ona je tedy úplně k ničemu a své empirické pozorování v žádné vědecké práci neuplatním. Ale zjistila jsem, že můj dávný nápadník ani slečna z kanceláře nejsou v ničem výjimeční a mé ideály o civilizačních zvyklostech vzaly za své. Přiznám se, že se cítím vykolejená a zrazená.
Nedalo mi to a svěřila se příteli Googlu. Zeptala jsem se ho, co si o tom všem myslí on a nestačila se divit. Kolik lidí považuje mytí rukou po použití toalety za zbytečné, protože se přece sami sebe nijak nedotýkají a i kdyby, tak jejich tělní odpad je přece jen lepší než všechno ostatní, na co ten den sáhnou.
A taky je mnoho těch, kteří si myjí ruce pouze z povinnosti na veřejnosti. Jakmile se nikdo nedívá nebo jsou doma v soukromí, vykašlou se na to úplně.
Asi je lepší na to nemyslet a dál se chlácholit tím, že převážná většina lidí má základní normy nastavené stejně. Já tedy své zvyky měnit nehodlám už jen proto, že tak mě to naučila maminka, stejně jako pozdravit, poděkovat a vyčistit si zuby. A protože bych se cítila blbě.
A hlavně proto, že po použití záchodu se prostě ruce myjí, ať už si o tom myslí kdo chce co chce. A je úplně fuk, že mě pak radostně olízne pes a vleze si ke mně do postele.
Vždyť říkám, každý to holt máme jinak. A já jsem třeba jenom hysterická nebo možná tak trochu pokrytecká.
